Kapitola 1

31. ledna 2014 v 20:51 | Lily of the valley |  Čtyři přání
Tak první kapitola - ale nezapomeňte na prolog! :)
Děkuji za první komentář ;)
Užijte si ji.





Probudit se nahý v lese není zrovna příjemná záležitost. První, co snad každého člověka napadne, že to musí být sen. Jen tam se stávají věci, kdy při pronášení důležité řeči nejen ztratíte nit, ale i prádlo.
Harry nebyl zrovna normální člověk.
Nejprve vteřinu a půl zíral na modrou oblohu nad sebou. Následně vyskočil na nohy a vytáhl svou hůlku. No, alespoň se o to pokusil; přesně v ten okamžik si totiž uvědomil, že vzduch kolem něj proudí nějak jinak, a že místo pouzdra na hůlku si nahmatal jen holou kůži. Sjel pohledem dolů a pozvedl obočí.
Stalo se mu už dost zvláštních věcí, ale tohle bylo nové.
"Accio hůlka," v okamžiku mu přistála v ruce - očividně byla pouze na zemi.
Harry se rozhlédl kolem sebe. Byl na malé mýtině obklopené dubovým lesem. A byl taky doma, což sice nedávalo smysl, ale byla to pravda.
"Spousta věcí nedává smysl," zamumlal.
Mohla to být léčka smrtijedů, ale ani po důkladné kontrole magie v okolí... Žádná magie v okolí nebyla. Žádná, ani zbytek, nic, nikdy tady nestál kouzelnický dům, nikdy tu nic nevybuchlo, nežilo tu nic jiného, než desítky druhů hmyzu a pár hrabošů.
Což bylo zvláštní, protože Harry si byl dost jistý, že ještě před několika hodinami tu žil on i jeho žena.
"Žádná magie." V posledních letech si zvykl mluvit sám k sobě, když vyšetřoval. Trochu otravné pro ostatní, a trochu divné když byl sám. Harry byl rád divný. Divný natolik, až byl nebezpečný a nevypočitatelný, aby mohl vyhrožovat novinářům a podobnému lidskému odpadu, a oni mu věřili. A nechali jeho i jeho manželku být.
"Ale jsem doma..."
Sedl si na měkkou trávu a s potěšením uznal, že je to velmi příjemný pocit. Maličko se zavrtěl a následně vystřelil do vzduchu a hystericky se mlátil do zadnice.
"Do prdele, to je vážně - vážně -" nebyl si úplně jistý, jak má definovat mravence v těchto partiích, tak se jednoduše uchýlil k všeříkajícímu slovníku profesionálního dlaždiče.
Když se uklidnil a zakouzlil znecitlivující zaklínadlo na svoje nejcitlivější partie (taky nový pocit), pokusil se dát si to dohromady.
Je na místě, kde stál jeho dům. Ten tu ale nestojí a podle magických stop nikdy nestál. Necítil ani kousíček, ani kapku magie, na tomhle místě nikdy ani neprošel kouzelník, natož aby tady žil.
Trik smrtijedů to nemohl být. Sen taky ne, to by teď nejspíš zadek cítil, kromě toho, jeho sny bývají zajímavější.
Takže jediná logická možnost zní, že se posunul v čase. Minimálně o šest let. Zamrkal a pokusil se vzpomenout si, jestli nesahal v poslední době na něco zvláštního, jestli ho někdo neproklel bez následků... Jestli nenaštval Ginny... No, spíš Hermionu, pokud by šlo o Ginny, spíš by měl co dělat s letkou netopýrů.
Prohrábl si vlasy.
"Srovnat si priority. Co je právě teď nejdůležitější?" zamyslel se. "Zjistit dobu, kde se nacházím. Podle toho kontaktovat Ministerstvo..." Nebo taky ne, podle toho, v jaké je době. "Sehnat dostatek písku času, na tohle obraceč stačit nebude."
Pohladil svou hůlku, která důrazněji zahučela.
"Ještě něco chybí, že? Něco - něco... Hmmm," poklepal nohou o zem.
"Fajn, tak si jdu teda najít něco na sebe."

* * *

Poté, co vyděsil jednu stařenku v blízké mudlovské vesnici, a jednu nejspíš trochu potěšil ("Nechcete si zajít zahrát bridge?"), si našel v malém obchodě pár věcí na sebe. Už podle svého okolí poznal, že rozhodně v daleké minulosti není.
Jen doufal, že se nevrátil do Voldemortovy doby. Tenkrát měli všichni strašný hudební vkus.
Přemístil se před Děravý Kotel. Když hospodou procházel, seděli tam jen tři lidé, kteří na něj celou dobu zírali.
No, může jen doufat, že to není doba, kdy mu bylo sedmnáct a skrýval se před Voldemortem.
Prošel do Příčné ulice a u prvního krámku vzal do ruky vystavené noviny. Rychle přelétl pohledem název - Týdenní Věstec - moment, týdenní? Podíval se na datum vydání. Před třemi dny.
Tentýž rok. Před třemi dny.
Hloupost.
Doteď to bylo nějaké nedorozumění, kterým se Harry trochu bavil. Teď se to změnilo na co-se-to-sakra-děje pocit, který se mu vůbec nelíbil.
Prolistoval noviny natolik rychle, aby prodavač nemusel protestovat, že si je má koupit.
První článek se týkal návštěvy francouzského delegáta. Na fotce byl kromě francouze i Lucius Malfoy, v pozadí jeho syn.
Lucius Malfoy, jeden z těch, kteří si vysloužili mozkomorův polibek.
A Draco, kterého Harry nechal jít. Přeci jen, trochu mu něco dlužil.
Oba na fotce. Starší, než si je pamatoval.
Položil noviny a pokračoval dál ulicí. Tady nastal menší problém. Podle všeho to vypadá, že se nepřesunul v čase... Místo toho je ve světě, kde se v minulosti něco změnilo. V alternativní realitě.
Nahlas se zasmál. Taková věc se může stát vážně jen jemu.
Nevěděl kam jde. Netušil, co s takovou věcí může udělat. Nikdy se s tím nesetkal, a kdyby nevyrostl s Dudleym, který sci-fi miloval, nikdy by ho taková možnost ani nenapadla.
"Dobrý den, pane Pottere," objevila se vedle něj štíhlá, starší dáma v hábitu se znakem Bradavic. Harry se na ni šokovaně otočil; hlas Minervy McGonnagallové by poznal všude. "Jak se daří manželce?" Harry zamrkal. Minerva se na něj podívala a její obočí vylétlo téměř k linii vlasů. "Omlouvám se, nejspíš jsem si vás s někým spletla," z jejích sevřených rtů vymodelovala jemný úsměv.
"V pořádku," zamumlal. Minerva se odpojila a pokračovala dál. Na jejích bledých tvářích zůstal téměř neviditelný ruměnec. Taková věc se jí ještě nikdy v životě nestala. Splést si svého žáka s někým cizím... Nejspíš stárne a špatně vidí.
Harry mezitím zpomalil a zíral na bradavickou profesorku.
Moc známých lidí nejspíš v nejbližší době nepotká, a ačkoliv si to nepřiznal rád, potřebuje pomoc.
"Počkejte!"

* * *

"Tvrdíte mi, že jste z alternativního vesmíru?" Minerva si pořádně prohlédla mladého muže před ní. Určitá podobnost s Jamesem tam byla. Vypadal roztěkaně, trochu nesvůj, ale v očích měl pevnou jistotu.
"Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale usnul jsem v posteli vedle své ženy, a ráno se vzbudil někde jinde, a všechno je jiné." Bylo důležité ji přesvědčit o tom, že má pravdu. Potřeboval ji. "Nevím, jak je to možné, nikdy jsem o ničem podobném neslyšel..."
"Pane -" zarazila se. Když ale Harry nereagoval, pokračovala dál. "Tohle vůbec není můj obor. Ale můžu vás zavést za ředitelem, ten vám může pomoci..." Harry rychle zvedl hlavu.
"Ředitel? Kdo je ředitel?" Očekáváním se mu třásl hlas.
"Albus Brumbál, předpokládala bych, že ho znáte," přeměřila si ho Minerva. To už ale Harry vrtěl hlavou.
"Tak ten starý blázen tady ještě žije? Je stejně manipulativní par-" odkašlal si. Musel si připomenout, že se k němu chce dostat, a že pokud řekne všechno, co si o něm myslí, McGonagallová ho nejspíš pošle k čertu.
Ne, že by ho nenáviděl. Jen si časem uvědomil, že za půlkou věcí prostě stál Brumbál, nikdo jiný, a že nebýt jeho, mohl vyrůstat i někde jinde, než u těch parodií na příbuzné. Mimo jiné. Nebýt toho, že se idiotsky nechal zabít, nemuselo zemřít ještě víc lidí.
"Omlouvám se," vrhl na profesorku nejzářivější a nejvíc okouzlující úsměv, jakého byl schopen. Asi to zabralo.
"Ano, je," pokývala hlavou. Harrymu spadla čelist až k zemi. "Tady to nepůjde. Podejte mi ruku, přemístíme se do Prasinek," nabídla mu dlaň. Když ji uchopil, nečekaně silně si ho přitáhla blíž a zašeptala: "Jestli je to trik, varuji vás; Albus Brumbál není hlupák, a já nejsem slabá."

* * *

Harry upíjel z máslového ležáku, který mu zaplatila McGonagallová. I po takové době, kdy nebyl ve škole, mu to přišlo veselé. Minerva mu zaplatila pití.
Zrovna tam nebyla. Odešla sehnat Brumbála.
Zamyšleně točil sklenicí, aby se uvnitř utvořil vír.
Takže aby si to shrnul: Je v alternativním vesmíru, a nutně se potřebuje dostat domů. Ginny ho jednoduše zabije, jestli mu to zabere déle jak jeden den. "Bude ze mě netopýr." Muž, který seděl nejblíž k němu, se trochu oddálil.
Jak je to vůbec možné, jak se sem mohl dostat? Nic o interdimensionálním cestování nevěděl; pochyboval dokonce i o Hermioně. Ta by možná poskytla nějaké fyzikální zákony, které se toho týkaly...
Cinkl vchodový zvonek. Ke Třem Košťatům se po dlouhé době znovu uchýlil bradavický ředitel.
Harry zůstal sedět. Brumbálovu magickou stopu nikdy dřív necítil - naučil se to až pár let po jeho smrti - ale jen co ten člověk vešel dovnitř, bylo mu jasné, o koho se jedná. Slyšel kroky, které se k němu blížily, i přes těch několik hovořících lidí. Nádech, výdech,... Ještě jednou nádech. Otočil se.
Ředitel ho zkoumavě pozoroval.
Harry se narovnal v ramenou. "Dobrý den," pousmál se.

"I vám," Brumbálův hlas, alespoň ten znal dobře - díky portrétu. "Věřím, že máme před sebou velmi zajímavou konverzaci. Citronové bonbony?" Nabídl Harrymu.
"Rád," dřív je nesnášel, ale postupem času zjistil, že jsou vážně docela návykové. Vložil si bonbon do pusy a vybídl ředitele, aby se k němu posadil. "Předtím, než budeme řešit mou situaci, mám otázku." Harry nasadil velmi vážnou tvář a hrobovým hlasem se zeptal Brumbála na věc, na kterou mu jeho portrét nikdy neodpověděl. "Vážně jste hrál před sto dvaceti lety brankáře za Montroseské Straky?"



Tak, Harry se dostal do nové reality. Co na ni říkáte?
Mrkneme se na pár vět z příští kapitoly.

"Já vážně nevím, co to s vámi lidmi je!"
"Máte bonbon?"
"No, horší než rozhovor s Ritou Holoubkovou to nebude."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zazo zazo | 5. února 2014 v 17:15 | Reagovat

Zatím to vypadá dobře ;)

2 Akras Akras | E-mail | 22. dubna 2014 v 18:58 | Reagovat

Tak to mě vážně dostalo :D *hodně pobavený výraz*  "Předtím, než budeme řešit mou situaci, mám otázku." Harry nasadil velmi vážnou tvář a hrobovým hlasem se zeptal Brumbála na věc, na kterou mu jeho portrét nikdy neodpověděl. "Vážně jste hrál před sto dvaceti lety brankáře za Montroseské Straky?"  Strašně moc se smeji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama