2. kapitola

11. února 2014 v 20:57 | Lily of the valley |  Čtyři přání
Na úvod bych ještě ráda napsala, že miluju akční povídky. Ale musí dávat smysl, a proto je prvních pár kapitol klidných, plných rozhovorů. Znovu se snažím psát, tak to radši beru postupně. Ale určitě se během několika kapitol dostaneme k něčemu zajímavějšímu, minimálně k setkání s jistými dávno mrtvými osobami... I když pokud nad tím přemýšlím, tak zatím všechny, které Harry potkal, jsou v jeho realitě mrtví.
A k této kapitole konkrétně... Doufám, že tam nejsou příliš zmatené části, a že se vám to bude alespoň trochu dobře číst.
Děkuji zazo za komentář, a doufám, že se dočkám dalšího. :)
A teď už si užijte druhou kapitolu. :)



"Vážně jste hrál před sto dvaceti lety brankáře za Montroseské Straky?"Brumbál nepůsobil v nejmenším překvapeně a pobaveně odvětil:
"Hloupost." Harry zklamaně mlaskl. "Byl jsem vždy a jen odrážeč." Na to se Harry nadšený narovnal a rozhodl se, že je třeba začít jednat.
"Takže, profesore, potřebuji od vás vědět, jak je možné, že jsem v alternativním vesmíru." Brumbál si ho přeměřil zpoza svých brýlí. Harrymu doteď nedošlo, jak moc mu chyběl jeho pohled.
"O tom si promluvíme za chvilku. Nejdřív mi řekni, kdo jsi." Harry se zarazil.
"No, už mi došlo, že tady očividně neexistuji, nebo jestli ano, tak si nejsem moc podobný," hlavou mu bleskla myšlenka toho, jestli změna nenastala například tím, že tatínek vystřelil jinou spermii... Fuj, to je nechutné. Zaplašil podobné nápady, teď na ně nebyl čas. "Takže asi můžu klidně říct, že jsem Harry Potter." Zvedl obočí. "Zajímavé..." Zamumlal, když na něj Brumbál zůstal zírat. "No, do této situace jsem se s vámi nikdy nedostal, pane."
"No, samozřejmě," ožil profesor. "Mělo mi to dojít hned. Jsi velmi podobný svému otci, jen ty oči, ty máš po matce..."
"Já vážně nevím, co to s vámi lidmi je! Kdybych dostal svrček pokaždé, když to někdo řekne..." protočil Harry oči. "Heleďte, mě tenhle svět nezajímá. Neuražte se, ale jediné, co chci, je dostat se domů."
"Tomu samozřejmě rozumím, Harry," přikývl vážně ředitel. "Ale obávám se, že o této odnoži magie se moc často neslyší. Je určitý předpoklad, že za interdimensionálním cestováním stojí přání, ale velké, upřímné, několikanásobné. Přál sis něco předtím, než jsi se ocitl tady?" Harry na něj chvíli zíral.
"Máte bonbon?" Brumbál mu ho beze slova podal. Zatímco Harry začal cucat citronovou sladkost, pokusil se soustředit. "Nehim," zahuhlal. Najednou si uvědomil, nad čím přemýšlel. "Jasný, cht-ěl sem pohnat hodic-ze..." Převalil bonbon na stranu. "Chtěl jsem poznat své rodiče a zjistit, jací byli. Jako rodiče."
"Zajímavé."
"Zajímavé." Opakoval po něm Harry. "Takže předpokládám, že někdo si přál, abych se já objevil tady. Takže to taky asi znamená, že tady moji rodiče žijí. A ačkoliv jsem se do ničeho nechtěl zaplést, rád bych slyšel, proč jsem tady vlastně mrtvý..."
"Jedině výměnou za tvůj příběh, Harry..." pousmál se Brumbál.
"Chcete dlouhou nebo krátkou verzi?"
"Začněme krátkou, potom uvidíme."
"Tak fajn. Narodil jsem se, Voldemort mě chtěl zabít, nepovedlo se mu to, zabil mé rodiče, já jsem zabil jeho. Skoro. Pak jsem začal chodit do školy, měl jsem pár průšvihů, který tak trochu vedly k tomu, že se vrátil. No, další problémy, vy jste zemřel, Voldemort chtěl vládnout navždy, nakonec jsem ho zničil. Se vším všudy." Harry se usmál. "Jak jsem říkal, rád bych slyšel co se stalo tady..."
"Je mnoho cest, jak ti to vylíčit. Ale zůstanu u té tvé... Lord Voldemort tě zavraždil, následně se nám ho spojenými silami podařilo zničit, ale nějakým způsobem se vrátil a nyní se pokouší dostat k moci."
"Dobře, vidím, kam tím míříte. Ale připravte se, je toho opravdu hodně k vyprávění," Harry se opřel do opěradla a významně pohlédl na ředitele. Ten beze slova vysypal veškeré své zásoby citronových bonbonů do misky na stole. "Tak se vás nejdříve zeptám... Byl Petr zrádce?" Brumbál přikývl a také si vzal jeden drops.
"No, takže když Voldemort zjistil, kde se nacházím... Moment ještě, co proroctví?" Ředitel s povzdechem znovu kývl. "No, dobře..."
"Harry, myslím si, že bychom se měli přesunout někam, kde budeme mít víc soukromí," pronesl náhle ředitel. Harry potřásl hlavou, ne, že by mu vadilo, že by ho někdo slyšel, stejně se brzo vrátí. Že?

* * *

Po celé zásobě citronových bonbonů Harry konečně dokončil vyprávění o bitvě v Bradavicích.
"Jak je to dlouho?" zeptal se zkoumavě ředitel. Pobavené jiskry z jeho očí dávno zmizely, nahradil je jakýsi stín.
"Sedm let." Harry se podíval na vystavené věci. "Ve zkratce, vzal jsem si svoji stejně šílenou ženu, stal se nejvyšším bystrozorem, včera jsem zjistil, že Ginny čeká dítě, a dneska jsem se ocitl ve světě, který je ještě bláznivější, než já."
"Harry," Brumbál vložil bonbon do pusy a chvíli se odmlčel. Když promluvil, byl velmi vážný. "Pokusím se najít někoho, kdo se v tomto oboru vyzná. Snad nám poradí, jak pokračovat, a doufám, že to bude velmi rychlé. V mezičase si ale musíme uvědomit, že v tomto světě nic nemáš," převalil sladkost v puse a pokračoval dál: "Nic a nikoho tu nemáš. Proto ti navrhuji, abys zůstal v Bradavicích... Až projdeš bezpečnostní prověrkou." Harry přikývl.
"To je fér..." Trochu ho překvapila Brumbálova důvěřivost. Pak se ale zarazil. "Co zahrnuje ona prověrka?"
"Je to veritasérum a spousta nepříjemných otázek od lidí, kteří nemají nikdy dost odpovědí."
"No, horší než rozhovor s Ritou Holoubkovou to nebude."

* * *

Harry se ubytoval prozatím v pokoji poblíž ředitelovy pracovny, skřítci mu přinesly všechny potřebné věci, byť jejich styl byl velmi... brumbálovský.
Měl být nadohled, a nikam se nevzdalovat. Když ale seděl v hradu, ve kterém sedm let nebyl, a který si naposledy pamatoval jako zříceninu, celé jeho tělo toužilo po tom, jít se projít.
Ale slíbil to Brumbálovi, a poslední, co chtěl, bylo ho naštvat. Byl to jediný kouzelník, který by ho mohl dostat zpátky, nebo alespoň vymyslet jak. Jakkoliv byl Harry výborný duelista a skvělý bystrozor, vědomosti nebyly jeho nejsilnější stránkou.
A navíc doopravdy neměl nic, kromě své hůlky. Ne, že by se nepostaral sám o sebe, a eventuelně se nedostal zpátky, to vůbec ne! Alespoň si to rád myslel. Ale Brumbál mu to velmi ulehčí, a je důležité, aby mu uvěřil ve všem.
Nemohl odejít. Nemohl. Ale potřeboval něco dělat, hýbat se, cokoliv...
A tak ho Brumbál o tři hodiny později našel, jak těžce oddychuje po dlouhém cvičení. Byl roztažený na zemi jako žába a lehce uzardělý vzhlédl nahoru. Ředitel pouze zvedl jedno obočí.
"Ano, také jsem se tím dříve bavil," pronesl zlehka. Harry přivřel oči.
"Takže půjdeme?" nadšeně vyskočil ze země.
"Míříme do sklepení," stroze kývl Brumbál. Když viděl Harryho napjatý postoj, dodal: "Slibuji, že nebudou žádné okovy ani podobná zařízení, jen je tam velmi soukromá místnost..."
Harry ho následoval, stále velice obezřetný a napnutý jako struna. Procházeli hradem, ale on nevnímal jeho majestátnost, místo toho se připravoval na možný útěk. Věřil tomu, že jedná se skutečným Albusem Brumbálem, ale alternativní realita může mít i jiné zvraty. Proto uvnitř sebe pomalu pozvedával magii, až vřela přímo pod povrchem, v očekávání bitvy. Hůlka hučela, nabitá energií a toužila po akci. Brumbál se na něj otočil.
"S tvojí ohromující sbírkou zážitků předpokládám, že jsi se již setkal s veritasérem?" Harry se nahlas zasmál.
"Kdyby bylo veritasérum alkoholické, už mám dávno játra v háji," bylo to samozřejmě velmi nadnesené, ale zároveň už ten lektvar vypil víckrát, než jednou, a párkrát dokonce ve větším, než doporučeném množství.
To dopadá špatně.
Ještě chvíli kráčeli, dokud nestanuli před obyčejnými dubovými dveřmi. Harrymu z ničeho nic naskočila husí kůže. Naprázdno polkl a s očekáváním pohlédl na ředitele.
"Neboj se," ten úsměv byl upřímný, ale zároveň v jeho očích zablikalo varovné světýlko. "A doufám, že jsi mi říkal pravdu." S tím Brumbál otevřel dveře a Harry vešel do maličké místnosti se stolem a třemi židlemi. Nikdo nikde.
Dveře se za ním zavřeli.
"Fajn. Tak si to řekněme na rovinu - v tomhle oboru jsem vážně pracoval, a jestli mě tady chcete nechat několik hodin sedět, ocenil bych aspoň nějaké jídlo nebo polštář. Ne, že byste mi to dali, protože se v ideálním případě vrátíte do takových pěti hodin, ale tak jsem si řekl, Harry, proč to nezkusit, třeba tě nebudou vyslýchat jako nějakého usvědčeného zločince... Ale ne, víte co, já si tady pěkně sednu, a budu třeba..." rozhlédl se. "Zpívat." Odkašlal si a zkusil vysoké cé. "No, to by stačilo. Myslím, že to bylo dost na zvýšení vašeho zájmu o mou osobu. Dál zpívám pouze pro vyvolené. No, ale zabubnovat bych vám mohl." Jemně, bříšky prstů, začal klepat do stolu. O pět minut později už používal nehty, židli, hrany stolu, syčel místo činelů a občas se doplnil broukáním.
Představoval si, jak ho sledují zpoza magického skla.
"Kdo tu tak může být?" zamyslel se nahlas. "Jako první by mě napadl Pošuk; doufám, že tady je živý a zdravý, jak jen fyzicky může být - u psychiky se už nic napravit nedá. Máte tady taky to super-skvělé oko, profesore?" Zhoupl se na židli. "No, a pokud tu je Pošuk, bude tu i Tonksová." Na vteřinku se zarazil a ještě jednou se zahoupal. "Jo, ta mi vážně chybí. Docela se těším, až zjistím, kdo tu všechno je. Teda, pokud mě tu někdo uzná způsobilým. No ták, odešli jste na kafe, já to znám, ale kdybyste mi ho přinesli taky, bylo by to vááážně moc fajn! Chybí mi i dobrý kafe, už jsem léta žádný nepil, protože Ginny si myslí, že jsem hyperaktivní i bez něj, což je samozřejmě - uááá! Do prdele!" Vykřikl, když se setinu vteřiny ocitl ve volném pádu ze židle na zem. Na zem padl svým zadkem, který chuděra poslední dobou nezažíval nejlepší chvilky. "Nejdřív ty stupidní mravenci, a teď TOHLE, no vážně, jestli nepřijdete, tak do tý doby s mým štěstím nejdřív dostanu hemeroidy!" Otráveně se posbíral ze země a pár minut beze slova zíral před sebe.
"Oh, doufám, že už bude mlčet."
"Nebudu," pousmál se. Hlas, který slyšel, promluvil v jiném magickém prostoru, ale díky zvednuté magii a díky tomu, že věděl, co hledat, mohl šokovat mluvčího. Ale jeho slova slyšel jen velmi nezřetelně, jako přes špatně naladěné rádio, přesto mu hlas někoho připomněl. Jen to vytáhnout z té hlavy... "No, možná jsem vám měl říct, že tohle znám. Ou, málem jsem zapomněl - já jsem vám to už řekl! Takže jsem vám tím velmi jemně naznačoval, že nejen že vím, že tam jste, taky vím přesně, jak vás slyšet. A popravdě, já už se tady taky nudím!" Pořád nic.
"No dobře, ale nechci vidět ty naštvané pohledy a slyšet, jaký jsem kriminálník, jo? Já jsem se slušně zeptal, ale když teda nic nebude," mávl hůlkou a chtěl vytvořit polštář. Nic. Rozverně promluvil k hůlce: "Ale notak, holka, tohle mi nedělej, víš, jak to naposledy dopadlo, když jsi se na mě rozčílila... Spálil jsem tu večeři pro Ginny! Kvůli tobě!" V mezičase si připravoval prsty a znovu zvířil magii ve svém jádru. Tentokrát polštář vytvořil, ale byl nepohodlný snad víc, jak ta židle. Přesto se na něj spokojeně usadil. "No, takže si to přebereme - já mám prostě rád magii bez hůlky, jestli vám to vadí, můžete se příště snažit víc a zaštítit tohle místo i proti ní!" Odolal nutkání se houpat na židli.
"Tak dobře, dobře. Docela mě zajímá, proč mají Bradavice tuhle místnost. To sem chodí tolik lidí, které nutně potřebujete vyslechnout? Nebo je to speciálně - kvůli mně?" rozevřel oči dokořán. "To je - TAK - milé!" vydechl a nechal magii opětovně uslyšet.
"... prostě už pojď, jinak začne snad zase zpívat!"
Harry se doširoka usmál. "Oh, come on baby, let me lick you, oh baby yeah," zanotoval. Zavrtěl se na židli a na tom šíleně nepohodlném polštáři - no co, z ničeho a bez hůlky, to prostě nejde!
"Oh Merline, ochraňuj nás..."
Harry se ještě víc rozzářil, až vypadal, jako jeden velký reflektor. Ve skutečnosti se uvnitř zcvrkl na úplně maličkého Harryho, který se opravdu, opravdu bál toho, jak reagoval na veritasérum.
Vlastně se ale měl bát toho, kdo přijde.
Do místnosti vešla dívka - tak cizí, až bylo jasné, že to je Tonks - a za ní černovlasý, lehce šedivějící, velmi pěkný a dobře stavěný, aristokratický muž. Jeho šedé oči Harryho připíchly k židli.
"No, tohle jsem nečekal." zašeptal.

Naposledy ho viděl propadat Obloukem.
"Ahoj, Harry."


V příští kapitole:
"Můžeme si promluvit jako tři dospělí lidé?"
"Přál jsem si poznat své rodiče."
"DOST!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | E-mail | 22. dubna 2014 v 19:53 | Reagovat

Na tenhle blog jsem narazila náhodou a jsem za to opravdu ráda :-) moc se mi líbí tento dej. Je zajímavý, a hodně poutavý. Zajímá mě jak se zachovají Potterovi když se o Harrym dozví. Nevím jestli jsem to pochopila spravně že je tam Harry díky tomu že on myslel na rodinu a zaroveň v jiné dimenzi oni na nej nebo ho oni nedopatřením povolali. Je tam i kvůli tomu aby i tam zabil Voldyho?
P.S.: Chtěla bych se zeptat kde bych našla tvé
starší věci. Například s tou Faith a podobně ;-)
P.P.S.: Už se moc těším na další pokračování, doufám že se tady oběví co nevidět :D věřím že toho ve škole máš hodně a tak tady něco přibude až po skouškovém období :D

2 Akras Akras | 22. dubna 2014 v 19:57 | Reagovat

Jo a to jak tam čeká na ty keří ho budou vyslíchat porostě k popukání, kdybych to četla někde kde se můžu smát tak se válím smíchy :D

3 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 22. dubna 2014 v 20:57 | Reagovat

Díky za komentáře! Je to tak, momentálně toho mám hodně, a i když v hlavě mám všechno, dostat to do wordu je momentálně nad moje síly. :-) Jsem ráda za takovéto povzbuzení, a v nejmenším to tady nechci nechat být :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama