I. díl

14. února 2014 v 0:14 | Lily of the Valley |  Poslední léto v pekle
Našla jsem v počítači povídku, která se dotýká Siriuse a vysvětluje, proč byl vymazán z rodinného rodokmenu, a proč strávil léto po šestém ročníku s rodinou Potterových.
Povídku jsem psala současně s mou milovanou kapitolovou, která se týkala jisté Faith, a proto se tam také vyskytuje. Vlastně si jí nemusíte vůbec všímat. ;-)
Podstatné ovšem je, že budou nejspíš tři díly, z nichž dva mám napsané. Varuji - je to silně hurt/comfort povídka, tedy žánr, který mě vždycky bavil číst i psát. Snad jsem to nepřehnala.
Užijte si ji. :)


Poslední prázdniny, a bude mít všechno z krku. Už jenom dva měsíce a odejde, zmizí z jejich života a všichni budou šťastní.
Sirius si byl vědom toho, že jeho rodiče nebudou čekat na nádraží na něj, ale na Reguluse. Že mu pravděpodobně otec podá přenášedlo a bez jediného pohledu se od něj odvrátí. Někdo by mohl říct, že by si měl na to chování už dávno zvyknout, ale to nebyla pravda.
Kdyby ho alespoň takto nesnášeli od narození, ale on byl prvorozený syn a miláček rodiny! Uměl nazpaměť celý rodokmen Blacků, a všichni si byli jistí, že bude důstojně pokračovat v rodinné tradici a že se dostane do Zmijozelu. Ale už v tu dobu v něm muselo být něco víc, protože přestože přišel do Bradavic s nosem nahoru, byl zařazen do Nebelvíru. Moudrý klobouk to asi vycítil, poznal, že Sirius je jiný.
Ten první půl rok byl příšerný. Nenáviděl všechny své spolužáky z Nebelvíru, ale nikdo ve Zmijozelu se s ním nebavil. Byl osamocený, a v jedenácti letech to bylo těžké břemeno. Těšil se na Vánoce domů, chtěl se vrátit do prostředí, které znal a kde ho měli rádi.
Ale nevyšlo to, jak očekával. Orion i Walburga byli nešťastní z nevyvedeného syna a začali své naděje vkládat do Reguluse.
Ty Vánoce ho strašily dodnes. Malý kluk chtěl domů a našel nepřátelské, nehostinné prostředí. Dostal opět spoustu dárků, ale už si s ním nikdo nepovídal. Regulus byl mladší a ničemu ještě nerozuměl, ale byl spokojený, že konečně má víc pozornosti, než bratr, takže ani s ním nic nemohl dělat.
To Siriuse rozzlobilo. Když se vrátil do Bradavic, vynaložil hodně úsilí na to, aby se spřátelil se spolužáky z Nebelvíru. Chtěl pobouřit rodiče, chtěl se pomstít, přátelství bral jako nutné zlo.
Ale nebylo zlé... Jenže to zjištění mu trvalo dlouho. Nakonec ale přišel na to, že se jeho domovem mohou stát Bradavice, jeho rodinou přátelé a jeho smyslem života společné vtípky.
Uplynulo téměř šest let, a on se vracel na poslední zastávku do místa, kde se narodil. Nikdy mu nepřišlo, že by ta cesta mohla tak rychle uběhnout. Vlak ujížděl závratnou rychlostí a Sirius to sváděl na něj, když se mu udělalo zle.
Ale uvnitř věděl, že důvod, proč se mu kroutí žaludek, motá hlava a třesou ruce, je jinde. Ostatní o tom moc nevěděli. Jamesovi řekl nejvíc, ale také ne všechno, a přesto se zdálo, že mu to jeho přítel nevěří.
Sirius se podíval ven a pevně stiskl čelist. Za pár minut dojedou, a on bude muset opustit tu perfektní společnost.
"... no a Remus mu na to s naprostým klidem řekl, že podle zákona 21/1907 Sb. se v takovémto případě má postupovat tím jeho zavrhovaným způsobem. Měli jste vidět jeho výraz," vyprávěl právě rozesmátě James.
"Vlastně to bylo z roku 1918," zvedl obočí Remus. Všichni se trochu zasmáli a James protočil oči.
"Já vím, že to říkám často, ale jak to zatraceně děláš?" zašklebil se Petr. "Mám pocit, že máš v hlavě encyklopedii."
"Remus se prostě dobře učí. Já s Jamesem tu smůlu nemáme a jsme jednoduše přirozeně inteligentní," zabručel Sirius. Doopravdy se snažil, aby působil jako vždycky, ale měl pocit, že se mu moc třásl hlas. Rozesmál je, ale sám se k tomu nedonutil.
"A Červíček na to regulérně kašle," dodal James. Pohlédl na Siriuse a trochu se zarazil; jeho kamarád měl nepřítomný pohled a zdálo se, že jeho nevolnost ho nepřešla.
Vlak brzdil. Sirius slyšel první otevírané dveře a halasné studenty, kteří procházeli kolem jejich kupé. I jeho přátelé z Nebelvíru a Havraspáru si rychle vzali kufry a hrnuli se ven s Jamesem v čele. To Sirius si počkal, dokud nebyla ulička volná, a teprve potom odlevitoval klec s Reunaldem a svá zavazadla. Každý krok byl obtížný, blížil se k východu a obával se pohledu z okna, aby je neviděl.
Zarazil se a uvědomil si, že ven musí vykročit jako vždy. Tohle byla jediná chvíle, kdy se nemusel přetvařovat, mohl svěsit ramena a na chvíli si představovat, jaké by to bylo, kdyby nemusel - kdyby nemusel to všechno!
"Ještě ti napíšu, kdy můžeš přijet," James se ležérně opíral o průchod mezi vagóny a nedával najevo, že si všiml Siriusova rozpoložení. "Na začátku srpna odjíždíme do tý Austrálie, takže to vidím tak... na patnáctýho."
"No jo, to uteče jako voda," zašklebil se Sirius, který se velmi rychle vzpamatoval. "Pozdravuj klokany."
"Chceš nějakýho přivízt?"
"Tak tři, čtyři by se hodili," přikývl. Chtěl ještě něco dodat, ale zjistil, že nedokáže vymyslet žádný skutečný vtípek, a tak to vzdal. "Měj se," dodal si kuráže a rázně vyšel z vlaku.
Nebojí se přeci, že ne?
Rozhlédl se po nástupišti a spatřil svou rodinu. Otec netrpělivě klepal hůlkou o předloktí a jen, co vystoupil, zabodl do něj rozčílený pohled. Matka se vybavovala s Regulusem.
"Přemísti se za námi, to snad už umíš," vyštěkl Orion. Obvykle nedával najevo hněv, ale dnes to vypadalo, že vstal z postele levou nohou.
Sirius protočil oči a mávl hůlkou. Nebylo obtížné se koncentrovat na ten dům hrůzy, protože na něj stejně myslel poslední dny až příliš. Počkal, až ti tři zmizí a odpočítal dvacet vteřin, potřebných na otevření dveří. Musel se přemístit přímo na práh, aby je mudlové nespatřili.
Po přemístění se trochu zapotácel a vpadl otevřenými dveřmi do haly. Musel ocenit jeden z mála pozitivních bodů na jejich domě - byl v něm vždy chládek, i když venku pařilo slunce.
Pracně se sesbíral z podlahy a odnesl si věci do pokoje. Po vší té zelené a stříbrné na zdech se těšil svůj nebelvírský pokoj. Když se rozhlédl, zjistil, že matka opět úřadovala. Pokoj byl teď čistě bílý, sterilní a naprosto vyklizený.
Věděl, že nemá smysl hledat staré věci, pravděpodobně je spálila, popel rituálně smíchala s odpadky, dala do mísy, nalila na směs kyselinu, smíchala s alkoholem, znovu zapálila a následně hodila do Temže. Nebo do Nilu, podle toho, co jí přišlo stylovější...
Seběhl po schodech dolů a vešel do jídelny. Krátura cídil nádobí a když vešel, vrhl po něm temný pohled.
"Přejete si, pane?" zeptal se medově úlisným hlasem. "Oběd se bude podávat za několik desítek minut."
"Přeju si, abys vyhledal nejbližší dveře a pořádně s nimi prásknul, zatímco budeš objímat futra, protože já-vím-v-kolik-se-obědvá!" Odsekl Sirius.
"Jistě pane, omlouvám se, pane."
Sirius si odfrkl. Domácí skřítci jsou příšerné potvory. Ani nejsou schopní cokoliv normálního říct bez "pane". Předpokládal, že se otec vrátil do práce a matka - tak asi bude s Reguluskem drbat Siriuse.
Takže má ideální prostor pro nákup.
Vydal se do mudlovského obchodního centra. Kdyby ho v něm matka spatřila, asi by ho okamžitě vydědila, což by byl celkem úspěch. Koupil potřebné a pár věcí, o kterých věděl, že jeho rodiče rozpálí do běla.
Nacpal svůj nákup do obyčejné látkové tašky s aplikovaným rozšiřujícím kouzlem. Nebylo nijak účinné, ale on nepotřeboval sklad, stačilo trochu více místa.
Pohledem na velké, otáčivé hodiny zjistil, že to do oběda domů nestihne, tak si koupil hamburger a pomalým tempem se vydal zpátky. Slunce ho pálilo, ale on šel zvolna. Tak trochu je chtěl nadzvihnout hned, co přijede domů. Věděl, že ho to bude pořádně mrzet, až s ním nikdo nebude mluvit a možná mu nedají večeři, ale to přežije. A aspoň bude mít spoustu času na práci.
Vkradl se dovnitř a po těle mu přeběhla husí kůže ze změny teploty. Slyšel hovor v jídelně, a proto se vydal opatrně do patra, aby uložil nákup. Zpátky si dal pozor, aby dělal hluk, a do jídelny vpadl s širokým úsměvem.
"Trochu jsem se zdržel, promiňte," podíval se na Walburgu a Reguluse, kteří strnuli s pohledem upřeným na něj. Regulus mírně zvedl obočí a po tváři se mu rozlil zvláštní škleb. Walburga oproti němu seděla s kamennou tváří a jen potřásla hlavou.
"Když jdeš z domu, měl bys mi to oznámit."
"Abys mi to mohla zakázat?" opáčil s nelibostí. "Jsem plnoletý!"
"Jsem tvá matka a ty žiješ v mém domě. Jestli máš potřebu se tu takhle vyjadřovat, tak to můžeš taky dobře dělat v Kráturově ložnici!" Ukázala na nízké dveře. Sirius se po nich ohlédl a nejistě se ošil.
"Cože?" Cítil se, jako by mu někdo vypnul myšlení. Nedovedl si představit, že to po něm vážně chce.
"Jdi tam!" Vyštěkla. "Naše výchova zjevně nebyla dostatečně tvrdá, vzhledem k tvému... způsobu života." Odfrkla si. Sirius se hlasitě rozesmál.
"Mě tam nedostaneš, nemůžeš mě nutit, abych byl v místě, kde spí domácí skřítek," nevěřícně kroutil hlavou.
"Můžu, Siriusi, a jestli uslyším ještě jedno slovo, nebude to jen tohle," pohrozila mu. Siriusův úsměv pohasl. Myslela to stoprocentně vážně.
"Já jdu pryč," otočil se a chtěl otevřít dveře, ale klika ho nepustila. Najednou ho nějaká síla nadzvedla a Sirius proletěl místností do skřítčího doupěte, kde přistál na hromadě přikrývek. Hlavou se klepl o zeď, až zasyčel bolestí. Dvířka se zabouchla a on byl najednou zavřený v prostoru, kde si stěží mohl stoupnout a nic pořádně neviděl. Rozrušeně se nadechl, ale okamžitě se rozkašlal nad tím zvláštním zápachem. Nikdy se ke Kráturovi moc nepřibližoval, a jestli takhle smrděl, tak je to jenom dobře.
Stiskl rty a děkoval Merlinovi, že není klaustrofobik. Přitlačil ruku na temeno, aby zabránil vzniku boule, ale ucítil, že už začínala rašit.
Podíval se na kliku, ale věděl, že nemá cenu to ani zkoušet. Nejhorší by bylo, kdyby je mohl otevřít, protože to by obsahovalo nějaký dál promyšlený trest.
Znechuceně se posadil tak, aby zabíral co nejmenší prostor. Až ho pustí ven, což bude určitě brzy, bude potřebovat pořádnou koupel.
Matka ho zavřela do místnosti pro skřítka.
Tu koupel si několikrát zopakuje, ale určitě bude pořád smrdět po tom odporným zmijozelským skřetovi. Krátura byl ztělesněním toho, co Sirius nenáviděl nejvíc - jeho rodiny. Všichni Blackové totiž také svým způsobem smrděli, měli potřebu se lísat ke svému pánovi a splnit mu všechna přání.
Matka ho zavřela do místnosti pro skřítka.
Měl by radši začít přemýšlet nad pokojem. Jak byly formule pro kouzla trvalého přilnutí? Tentokrát se s tím nebude patlat třikrát do měsíce, aby mu to matka vždy strhla. Zlaté a rudé pruhy? Ne, to by vypadalo příšerně.
Matka ho zavřela do místnosti pro skřítka.
A... na stěny si dá ty plakáty z časopisů, které koupil. Mudlovské. Aby se skutečně rozzuřila...
Matka.
Znechuceně potřásl hlavou. Jak může být někdo tak odporný? Chová se příšerně ke svému vlastnímu dítěti, i když Sirius nic neudělal, alespoň ne záměrně. Klobouk ho prostě zařadil proti jeho vlastním přáním.
Nemohl za nic, co mu matka vyčítala! Možná, že začal dělat určité činnosti na truc - jednou ho o prázdninách mezi čtvrtým a pátým ročníkem přistihla hrát fotbal. Tenkrát mu dala facku, což Siriuse šokovalo. Od té doby ale na něj nevztáhla ruku, tak co ji teď popadlo? Myslela vážně to s tou výchovou?
Děsilo ho to víc, než si přiznával. Možná by měl s tím pokojem počkat, až se to uklidní. Přeci jen, hned od příjezdu ji takhle rozčílit... Ale čím? Tím, že byl venku? Nebude dva měsíce zavřený!
Ne, nemá to cenu. Nebude poslušný syn, protože to nikdo stejně neocení, nebude sklánět hlavu! Raději strpí takovýto trest, než aby poslouchal ty přisluhovače Pána Zla.
Opřel hlavu o stěnu a ztěžka si povzdychl. Nevěděl, že to bude tak tvrdé. Doufal, že ho co nejdřív pustí, protože začínal mít zvláštní pocit, že to tady nedokáže dlouho vydržet.
Musel usnout, protože další, co si pamatoval, bylo otevření dveří a jasné světlo z jídelny. Ucukl a rukou si zaclonil oči, než si zvyknou.
"Tak co, už tě přešla chuť na výlety?" Regulusův hlas ho překvapil tím nejhorším způsobem. Od něj to doopravdy nečekal. "Pojď ven," zdálo se ale, že je nejistý.
Sirius se pracně zvedl a zkroutil tvář nad nepříjemně protestujícími svaly. Opatrně dal ruku pryč a podíval se po místnosti. Regulus stál přímo před ním, ve tváři ještě bledší, než obvykle, v ruce hůlku. Otec seděl na židli v rohu a modrýma očima chladně pozoroval své syny.
"Co jsem vůbec udělal?" Sirius vynaložil veškeré úsilí na to, aby to znělo tvrdě, ale nebyl si jistý výsledkem. "Kromě toho, že jsem se zpozdil na oběd, což se mi ale už několikrát stalo."
"Už se ale nikdy víc nestane, Siriusi," ozval se Orion. "Doufám, že tě tohle poučilo."
"Nemáte žádné právo mě tam zavírat," zavrtěl Sirius hlavou. Pokusil se na to jít víc opatrně. "Chci říct, že -" bude se před nima sklánět? Tohle už jednou řešil! "Chci říct, že normální rodiče nemají to právo, ale vy zrovna moc normální nejste," překvapilo ho, že byl schopný to říct tak drzým tónem. Měl spíš pocit, že se každou chvíli rozsype. Čekal na odpověď, chtěl se hádat, protože to znamenalo, že by s ním přestali mluvit. Ale to, co přišlo, nečekal.
"Mám takový pocit, že sis to pořádně nepromyslel, Siriusi," zavrtěl hlavou. "Asi bys měl jít zpátky i na noc."
"Ne!" vyhrkl, ještě než ho stihla jeho hrdost zastavit.
"Ale ano," zvedl jeho otec obočí a otočil se na Reguluse. "Pomoz mu tam."
Regulus nervózně přistoupil k Siriusovi a stiskl mu paži. Bratři si vyměnili pohled, oba dva zoufalí z nastálé situace. Sirius doopravdy chtěl něco udělat, ale obával se, aby otec Reguluse k tomu nepřinutil nějakou horší variantou, a tak se podvolil. Regulus pozbyl trochu napětí a když ho postrčil ke dvířkám, tiše zašeptal: "Díky."
Znovu se zavřely dveře, ale tentokrát nastala úplná tma. Sirius si předtím zvykl na smrad, ale jak vystoupil ven a vrátil se zpět, znovu ho začal cítit. A tentokrát ho čekala celá noc...
Opatrně se posadil na přikrývky a pokoušel se zastavit slzy. Vždyť o nic nejde, vydrží tu pár dalších hodin, až vyjde, nebude vůbec nic říkat, a půjde si po svých. Ale nemělo to smysl, v podstatě se na pár minut úplně zhroutil a nedokázal přemýšlet.
Znovu se mu podařilo usnout, ale probudil se. Zíral do tmy a vzpomínal, proč si s sebou vlastně nevzal do města hůlku. Mohl by mít světlo a věděl by, kolik je hodin.
To bylo nejhorší - ta nejistota, jestli ho někdo každou chvíli nevysvobodí, nebo jestli ho čeká ještě celá noc a Regulus ho tam zavřel před krátkým časem.
Postupně ho to začalo ubíjet, a cítil, že musí něco udělat. Bál se té kliky, ale vnitřní nepokoj rostl a nedokázal tomu odolat, natáhl se po ní a pokusil se otevřít.
Věděl, že to byla hloupost ještě předtím, než se to stalo. Záblesk světla a šok z krátkodobé bolesti ho naprosto probudily. Okamžitě si uvědomil, že nemohl být úplně při smyslech, když to zkusil. Před očima mu poskakovaly jiskřičky a dělalo se mu špatně od žaludku. Co to bylo? Nikdy nic podobného necítil, jako by ho ta klika úplně zmrazila a nemohl se od ní odtrhnout. V ruce mu škubalo a tak se zkroutil do klubíčka, tiskl ji k sobě druhou a snažil se znovu usnout.
Nešlo to vůbec dobře.

* * *

Trvalo snad celou věčnost, než se dveře znovu otevřely. Bolest ruky se mezitím stupňovala, nenápadně a pomaličku. Hlava mu třeštila, měl žízeň a hlad a příšerně, opravdu strašně potřeboval na záchod.
Světlo ho znovu oslnilo, ale tentokrát byl v pozici, kdy si oči chránil celým tělem.
"Siriusi, pojď ven," opět to byl Regulus, ale zněl úplně jinak, než předtím. Když se jeho bratr dlouho nehýbal, sklonil se k němu. Ucítil Kráturův nezaměnitelný pach a zkrabatil nos, ale neucukl a položil ruku Siriusovi na rameno. I jemu to přišlo naprosto neuvěřitelné, nerozuměl chování rodičů. Dokud to byla ignorace, tak to šlo, i to včerejší odpoledne, ale nechat Siriuse zavřeného od poledne do rána? To byla šílenost.
"Pojď, oba dva jsou pryč," zašeptal. Sirius se přemáhal, aby zoufale nezasténal. "Asi - asi potřebuješ..." odkašlal si Regulus. V jejich rodině se ani takovéto potřeby nevyjadřovaly, pokud to nebylo výslovně nutné.
Konečně se pohnul, pokusil se vstát. Regulus ho raději podepřel, co nejrychleji se s ním dostal do koupelny a vytratil se.
Sirius po několika minutách vyšel ven, už schopný samostatného pohybu. Strávil dlouhou dobu u kohoutku, kde žíznivě polykal vodu, a teď cítil, jak to v něm s každým krokem šplouchá. Ruku ale držel opatrně tak, aby s ní nezavadil o žádný roh. Na první pohled s ní nic špatného nebylo, ale uvnitř hořela.
Vešel do jídelny a zavětřil jídlo. Byl by schopný sníst cokoliv, ale touhle snídaní by nepohrdl ani kdyby se zrovna najedl - velká anglická snídaně se vším, na co si mohl vzpomenout. Opečené toasty, smažená vajíčka, anglická slanina, klobásky a nakládaná rajčata. Nemohl uvěřit tomu, že by se s tím Krátura tak dělal.
Regulus si všiml jeho podivu. "Řekl jsem mu, že je to pro mě," ušklíbl se. "Mohl se přetrhnout, aby toho bylo co nejvíc."
"Díky," zahuhlal Sirius už s plnou pusou. Hltal jídlo tak, že ho téměř ani nevnímal, snědl toho tolik, kolik jeho stažený žaludek dovolil. I pak hleděl na nedojedenou snídani s němou výčitkou. Vypadal jako štěně, které by pořád jedlo, ale jeho tělo ho zradilo.
"Měl bys... Tohle jsou tvoje poslední prázdniny, tak zkus být trochu vstřícný, vidíš, že rodiče jsou - jsou trochu..." odkašlal si Regulus. "Prostě to vyzkoušej," upřel na něj vážný pohled a po chvíli váhání dodal: "Prosím, Siriusi, usnadni si to..."
Sirius si promýšlel odpověď. "Přemýšlel jsem o tom celou noc, a myslím, že tohle je důvod, proč jsem já v Nebelvíru a ty ve Zmijozelu - ty jsi schopný se takhle přizpůsobit. Já ne, nezvládnu to, potřebuju vědět, že o sobě rozhoduju já, a ne oni," zamračil se Sirius. "Já vím, že by to bylo snazší... Ale nemůžu to vzdát, ani na ty dva měsíce. To radši odejdu, než abych si nechal diktovat, co mám dělat." Rukou mu projela silnější bolest, až se musel krotit, aby o tom něco neřekl.
"Ale vždyť ti to nic neudělá," zavrtěl Regulus hlavou. "Nerozumím tomu, proč si prostě nedáš pohov, neusnadníš si život... Nikdo to nebude vědět, a i kdyby věděl, tak kdo by ti to vyčítal?" Sirius se zamyslel a s lehkým úsměvem pokrčil rameny.
"Já."

* * *

Vypadalo to, že rodiče přešli jeho únik beze slova. Matka zůstala celý den doma a sledovala ho jasnýma očima. Sirius se snažil mlčet a dělat, co říkala, jen jeden den chtěl poslechnout Reguluse. Nepřál si, aby měl jeho mladší bratr potíže víc, než bylo nezbytné.
Ale trpěl. Ruka mu hořela bolestí a připadalo mu, jako by se kost uvnitř pomalu spalovala. Několikrát cítil slzy v koutcích očí, ale buď je byl schopen zatlačit, nebo se někam vytratil a nechal zoufalství, ať nad ním převezme vládu.
A celou tu dobu věděl, že ona . Ví, a nic s tím neudělá.
Až u večeře, když byla celá rodina u stolu, vyměňující si novinky a v dobré náladě, si všichni museli všimnout, že Sirius má problémy zvládnout lžíci a nůž, třásl se a skoro nic nesnědl. Na chvíli zavládlo ticho, které přerušila až jeho matka.
"Nechceš něco říct, Siriusi?" Pohlédl na ni s očima plnýma bolesti. Zvažoval, jestli dokáže mlčet, jestli si udrží zdání nezávislosti, ale věděl, že žádné kouzlo na ruku nefungovalo. Roztřásl se, když si uvědomil, že se musí ponížit, a že je to celé naplánované.
"O-omlouvám se," stiskl pevně čelisti. "Prosím... Prosím, vezmi to zpátky."
Matka mlčela.
"Je mi to líto," cítil, jak ho to ničí.
"Walburgo," ozval se jeho otec. Sirius viděl, že si vyměnili dlouhý pohled.
Další agonizující chvíle mlčení.
"Ukaž tu ruku."


> II. díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Poslední léto v pekle - ano nebo ne?

ano
má to své mouchy
ne

Komentáře

1 Marrei Marrei | Web | 15. února 2014 v 11:32 | Reagovat

Přemýšlím, jak dlouho jsem nečetla nějakou povedou HP FF. Tahle je skvělá, děkuji moc za ni. Přečíst si o tom, jak to bylo vlastně se Siriusem je pro mě poněkud neobvyklé (i když je pravda, že HP to u mě vždycky vyhrával slash, tím by to taky mohlo být). Těším se na další díl. ^^

2 Snapeova Snapeova | Web | 16. února 2014 v 17:58 | Reagovat

Tak úplně za prvé děkuji za komentář a o to víc, že je dlouhý, protože takové se mi na blogu moc často neobjevují a přitom jsou nejlepší. Je lepší, když se člověk vyjádřív víc než pár slovy, abych si z toho jako autorka svých příběhů mohla vzít. Napřílad po tvém komentáři jsem si uvědomila, že jsem neměla dost času na to, abych celou povídku ještě pozorně pročetla a opravila to, co se mě samotné nelíbí, ale už je pozdě a čas pořád nikde, takže spíš jí upravím lehce až po jejím dopřidání pro čtenáře, kterí jí začnou číst až později. Co se týče mámky Jenn, přišlo mi lepší to jednoduše popsat, než tam dávat vyloženě scény o tom jak to zjistí a bude se z toho hroutit přes celou kapitolu. Na druhou stranu, možná toto krátké popsání nedokáže čtenáře dostat do jejího citového rozpoložení, protože neznají moc jejích myšlenkových pochodů ohledně této věci. Možná bych tam toho napodruhé napsala o trochu více, těžko říct, ale doufám, že to, jak to pro Jenn bude těžké, bude v povídce znát.
Sojka práskčka? To myslíš ohledně těch opilých studentů? No co měla dělat jiného, než jít za ředitelem, když tam byli otrávení studenti? Já bych nechtěla mít průser, že jsem něco podcenila :D
A některé věci v téhle povídce se zdají být jasné, ale ve skutečnosti nejsou jasné tak moc, jak to přijde. Aspoň doufám, že při odhalení, někde ke konci, budou všichni překvapení :D Uvidíme, jestli mi tohle vyjde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama