II. díl

21. února 2014 v 20:14 | Lily of the Valley |  Poslední léto v pekle
Tak - zase zpátky do vysokoškolského koloběhu, aneb do teď nebyl čas. :) Podstatné je to, že sem přidávám, co bylo už napsané před třema rokama, takže to není přesně to, na co bych byla nejpyšnější, ale snad to bude stačit. :)
Ještě jednou - Faith v této kapitole je postava z mé jiné povídky, přinejhorším tu část přeskočte. ;-)
V plánu je ještě třetí dílek, ale ten není úplně hotový.
Užijte si to, a za komentáře budu ráda :)



I po zbytek týdne se ale Regulusovi zdálo, že ho Sirius skutečně poslechl. Byl zavřený v pokoji, pravděpodobně se učil a na jídlo chodil přesně na čas. Nemluvil a zdál se velmi nepřítomný, ale alespoň ho rodiče nechali být.
Sirius se skutečně uklidil do svého pokoje, ale tam tvořil veledílo. Strávil celý jeden den pokusy o vymalování místnosti, ale zjistil, že si to rodiče velmi pečlivě pojistili a přes všechna kouzla, která zkusil, se místnost změnila v něco úplně jiného. Chtěl vytvořit zlaté lvy, kteří by běhali po zdech, ale místo toho mu z hůlky vylétly stříbrné a zelené pruhy a od té doby s výmalbou nemohl nic udělat.
Byl rozzlobený a nejraději by vrátil tu bílou, ale nakonec se rozhodl, že se ke zdem vrátí až skončí ostatní věci. Vytáhl štos mudlovských časopisů, které koupil, a vystříhal z nich fotky aut, motocyklů a různých podobných záležitostí, o kterých neměl ani tušení, že existují. Zároveň našel starší, ožužlané časopisy se spoře oděnými dívkami. S nostalgickým úsměvem si je prohlédl a opět se podivoval nad tím, jak to ti mudlové dokážou snést, když se obraz nehýbe.
Všechno připevnil na zeď kouzly trvalého přilnutí, až téměř nebyla vidět zelená pod nimi.
Když ho to přestávalo bavit, čas od času otevřel automobilové časopisy a k jeho překvapení ho to zajímalo. Představoval si, že by si mohl pořídit možná motorku, protože se mu líbily nejvíc - ta volnost a možnost cítit vítr ve vlasech, připomínalo mu to let na koštěti.
Vyhrabal pár fotografií z Bradavic a dal je na volná místa na zdi. Už jich ani moc nenašel, takže místy přelepoval.
Přebarvil prostěradla na rudou a vyčaroval na ně pohyblivého lva, a tak stvořil nebelvírskou zástavu, kterou si pověsil místo zelených závěsů.
Vzal si do parády nabubřelou cedulku "Sirius Orion Black", vymazal Orion Black a ponechal tam pouze Sirius.
Přišla první sobota, první večer ve společnosti snobů a krevních puristů.
Oblékl se do společenského hábitu, který se od normálního lišil stříbrným lemováním a asi třikrát větší vahou. Připadal si v něm jako tučňák, ale uklidňovalo ho vědomí, že se nekolébá sám.
Odletaxovali se přímo do sídla Malfoyů, což byla výsada jen nejbližších přátel všech těch blonďáků.
Matka ani otec si ho celou dobu nevšímali, dělali, jako by s nimi šel jen Regulus a všem cizím ho představovali velmi neochotně. Sirius měl chuť je pořádně ztrapnit, ale z toho už vyrostl. Naposledy, když se rozhodl rozpoutat na podobném večírku dortovou bitvu, mu bylo sedm let.
Celý večer strávil bezcílným putováním po obrovském sídle. Čas od času narazil na někoho, s kým zahodil pár slov, ale velmi rád by se vrátil domů.
Konečně našel v chodbě před tanečním sálem osobu, která mu byla blíž, než ostatní - nebelvířanka s trochu naivním náhledem na svět, Faith. Vlastně se s ní nikdy moc nebavil, ono to ani moc nešlo, vzhledem k tomu, že byla kamarádkou Lily, která od sebe vidlema odháněla všechny Poberty.
"No nazdar, Noirová," viděl, že ji vylekal, ale ten pozdrav myslel celkem upřímně.
"Blacku," její úšklebek byl očekávaný, tak reagovala spousta děvčat. "Jak se vede?"
"Výborně," zářivě se usmál. Zahlédl její rodiče v sále, jak se vybavují s Malfoyovými. "Nevěděl jsem, že tvoji rodiče jsou smrtijedi."
"Překvapení, co? Já taky ne." No, tak tím se to vyjasňuje. Alespoň není Sirius jediný člověk tady, kdo své rodiče vůbec nezná.
Tak trochu se lekl té možnosti, že by na tom byla podobně jako on, ale ujistila ho docela jednoznačně, že ji rodiče netýrají. Na jednu stranu se mu ulevilo, ale ta zvrácená část v něm se zklamaně zavrtěla. Trochu si přál, aby nebyl jediný.
Nebylo mu příjemně tam, kde stáli, tak jí nabídl, aby se šli projít, ale v tu chvíli přišel Abraxas Malfoy. Požádal ji o tanec a ona ho nadšeně poslechla.
Díval se na její záda a přemýšlel o tom, jestli je vážně tak slepá a nevidí, že to Malfoy dělá z nějakého podvratného důvodu, nebo jestli chtěla odejít od Siriuse co nejdál.
No, tak tím to hasne, může si jít hledat místečko, kde stráví dalších několik hodin. Vyšel ven a teplý vzduch ho docela překvapil. Téměř čekal chlad, jaký byl uvnitř. Posadil se za sochy nějakých mýtických potvor vedle schodů. Kolem procházeli lidé, povětšinou páry.
Nepřítomně si je prohlížel, až zpozoroval Faith s - Luciusem Malfoyem? No, tak to je vážně šok. Jak může holka z Nebelvíru randit se smrtijedem?
Odfrkl si a potřásl hlavou. Stále je sledoval, ale zdálo se, že se Faith od Malfoye odtahuje. Asi nechce, aby je někdo viděl - i když, tady by to spíš neměl chtít Malfoy.
Rozčíleně se zvedl a uvědomil si, že je mu zle z těch všech nafoukanců. V tom domě není jediná osoba, která by byla alespoň z části příjemná.
Měl by to zapít.
Po několika skleničkách jakéhosi punče se mu udělalo docela dobře a s nepřítomným úsměvem vyhlížel z okna do zahrady. Koutkem oka zahlédl Faith, která si zrovna vzala šampaňské a trochu si usrkla. Vypadala trochu jinak, než předtím - víc neupraveně.
Přešel k ní a vybíral nejvhodnější větu.
"Tak už netančíš?" nadzvihl obočí. V tu ránu si ale uvědomil, že je něco ještě víc špatně - ona plakala, ale zdálo se, že si to ani neuvědomuje. "Co se stalo?" téměř vyštěkl. Uvědomoval si, že je úplně mimo, a tak se rozhodl si s ní promluvit někde mimo všechny ty lidi. Už v ten okamžik se zdálo, že se na ně dívá několik zvědavých hlav. "Pojď," pokusil se to říct konejšivě, ale zjevně to nezabralo. Faith se mu vysmekla.
V tu chvíli se tam připletl Malfoy a něco Faith zašeptal do ucha. Siriusovi to přišlo naprosto odporné, a zdálo se, že Faith taky. S nevolí zavrtěla hlavou, ale rezignovaně zavřela oči.
"Jdi pryč," zaslechl její šepot. Lucius jí opět něco odpověděl, ale Sirius si konečně uvědomil, že to asi není tak, jak to vypadalo.
"Jdi od ní pryč," varoval ho s vytáhnutou hůlkou. Lucius se doširoka usmál.
"Však já jí nic nedělám, že?" Faith zavrtěla hlavou. Sirius s hůlkou v ruce zaváhal.
V tu chvíli zasáhl starší Malfoy a odvedl syna pryč. Sirius si dovedl představit, jaké kázání dostane o chování se k návštěvám.
Sirius ji odvedl ven, bylo vidět, že jde prostě tam, kam on.
Byl nervózní, nevěděl přesně, o co jde, a ona mu to asi nevysvětlí. Byla bílá v tváři a očima bloudila po okolí, a když se ji pokoušel posadit, náhle protočila oči a omdlela. Naštěstí ji zachytil a položil na zem; už se zvedal, když mu u ucha vyštěkl hlas její matinky.
"Co jí to děláš? Vypadni od ní!" Automaticky od ní skutečně ustoupil a zvedl ruce v obranném gestu.
"Zkolabovala," vysvětlil spěšně. "Asi jí není dobře..." Její matka - zatraceně, to jméno si nemohl vybavit, Cynthie? - si ho nedůvěřivě změřila a poté přešla k dceři a rychle se s ní přemístila.
Sirius nechápavě potřásl hlavou. Bylo jasné, že za to mohl Malfoy, takže si nestěžoval, ale něco bylo divné.
Vrátil se opět zpátky do budovy. Zdálo se, že se zrovna všichni rozhodli, že se tam také nasunou, ale Sirius si z toho nic nedělal a vzal si z tácu ohnivou whiskey. A pak další, ještě jednu, ještě druhou, a po páté se mu to všechno začalo ztrácet v mlze. Ale v tu chvíli si toho ještě nebyl vědom. Nemusel se s nikým bavit, a tak přišel o svůj obvyklý ukazatel alkoholu - přestával, když se mu začal více plést jazyk. Přes tu fázi se ale opět dostal, a nacházel se v další, tedy v té, kdy si byl jistý, že zvládne všechno.
Opájel se tím nádherným pocitem, zíral na dno skleničky a zrovna začal uvažovat nad tím, že by si dal další, když si uvědomil, že je kolem podezřelé ticho. To nepříjemné, dusné ticho... Vzhlédl a viděl, že se všichni dívají ke dveřím, kudy zrovna vcházel vysoký, štíhlý muž s tmavými vlasy a vlajícím hábitem. Sirius si ho vážně prohlížel a přemýšlel, kde už ho viděl. Někoho mu připomínal, někoho z novin, možná... Zatraceně, odkud ho zná? No jistě!
"To je přece Voldemort," zahuhlal překvapeně. Několik lidí se po něm pohoršeně ohlédlo, a on si uvědomil, že mu tak vlastně ti kolem neříkají. "Sorry."
Pán Zla šel směrem k němu, všichni se před ním rozestupovali a hluboce se ukláněli. Bylo jasné, že směřuje k Malfoyovým, kteří byli obklopeni několika dalšími rodinami, mezi nimi samozřejmě i Blackovi.
Zrovna, když procházel kolem Siriuse, pohlédl na něj a zastavil se. Usmál se a vypadal docela příjemně.
"Ty musíš být mladý Black," oslovil ho vlídně. Sirius se ušklíbl, když si představil panikařící rodiče vzadu. Byl pevně rozhodnutý jejich očekávání nezklamat.
"Nedělej, že tě to zajímá," zahučel. Zdálo se, že tomu Voldemort neporozuměl úplně, přeci jen, Sirius už skutečně artikuloval jen s velkými obtížemi.
"Řekni mi, chlapče," přiblížil se k němu. "Jsi tu kvůli tomu, aby ses stal mým služebníkem?"
"To tak," vyvalil oči Sirius. Opřel se raději o stůl za svými zády, aby neupadl. V hlavě mu konečně naskočilo, že by se měl chovat slušněji, protože tohle bylo trochu horší, než rozzuřená matka. "Tedy..." odkašlal si. Kdyby byl střízlivý, nikdy by se do té situace nedostal, ale teď nedokázal říct ano ani ne. "Spíš bych si to ještě rozmyslel..."
"Rozmysli si to, to ano," přikývl Voldemort. "Zvaž také, jestli chceš tuhle válku přežít, protože nebelvířan ji nepřežije, ale syn tvé rodiny ano." Sirius se zamračil, jak se pokoušel pochopit, co se mu snaží říct.
"Mám v plánu žít i přežít, ale - nikdy nepůjdu tam, kam - kam jdete vy," odpověděl. Teprve pár vteřin poté si uvědomil, že opět plácl šílenou hloupost. O pár dalších mu došlo, že za to zaplatí.
Lord Voldemort se narovnal a na tváři se mu usadil vztek. Nechtěl to dítě zabít, přeci jen by ho jeho rodiče mohli opustit a to by mohlo vést k dalším odchodům. Ale potrestat ho musel.
"Pane!" V okamžik, kdy se ozvala jeho matka, Sirius znehybněl a připravil se na křik. "Pane, dovolte mi odvést ho domů, prosím," vidět tak hrdého člověka, který se plazí a žebrá, to byla snad nejúčinnější vakcína proti Voldemortovi. "Postaráme se o to sami..." Pán Zla zaváhal, slyšel v jejím hlase skutečnou zlobu, a proto úsečně přikývl.
Walburga se rychle otočila a popadla syna za předloktí. Sirius ještě stihl zaregistrovat její planoucí pohled a už byli doma. Nohy ho už neunesly, svezl se na zem a bezmocně lapal po vzduchu.
"Ty - ty -" Walburga hledala slova. "Zmetku," vyjelo z ní. Sirius k ní vzhlédl a viděl, že pláče. Byl to jeden z nejstrašlivějších pohledů, co poznal. "Takhle nás ponížit! Taková potupa, a Pán - jak by si nás mohl vážit, kdybychom tě nepotrestali? Nikdy ses neměl narodit!" Její slova se Siriusovi zarývala hluboko do srdce. Matky si dávno přestal vážit, ale nikdy by nevěřil, že by byla schopna mu tohle říct a myslet to vážně.
"Pojď!" vzala ho za límec hábitu a táhla ho před jeho pokoj. "Nedokážu pochopit, proč jsi nemohl být dobrý a slušný syn, jako je tvůj bratr. Dali jsme ti všechno, ale ty jsi nám nic nikdy nevrátil!" supěla, když stoupali po schodech. "Potom jsem myslela, že je to všechno tvým mládím, ale tento rok ti nic trpět nebudu. Nebudu!" S trhnutím otevřela dveře a Sirius, opřený o stěnu, roztáhl rty do širokého úsměvu. Už mu to bylo doopravdy jedno. Už se rozhodl, celý její proslov ho vedl k jedinému možnému konci.
Musí odejít - a když ano, tak odejde s muzikou.
Matka zírala na jeho pokoj s šíleným výrazem. Pomalu otočila hlavu ke svému synovi a naprázdno polkla.
"Jak jsi mohl?" Zbledla. Sirius znejistěl, její oči ho přímo propalovaly a on cítil touhu alespoň couvnout. "Náš rod patří celou svou duší Zmijozelu! A ty si svůj pokoj, ten, který jsme ti nechali z naší dobré vůle bez zmijozelských barev, polepíš tímhle?" Walburze se zatřásl hlas, když ukázala na stěny pokoje, kde se nacházely Siriusovy plakáty. "Chci odpovědi!"
"Už jsem ti vysvětloval, že mě nezměníš," začal Sirius; nedokončil kvůli facce, která mu přistála na tváři. Neudržel se ve stoji a padl na kolena.
"Tohle nemá cenu!" vykřikl. "Pochop to konečně."
"Chápu."
Sirius ztuhl. Dlouho oba mlčeli.
Odhodlal se otočit se k ní tváří. Walburga na něj mířila hůlkou, ruku měla perfektně klidnou a její oči sálaly odhodláním.
"Nemá cenu mít syna, jako jsi ty." Siriuse zamrazilo, ta rychlá představa, co zamýšlí udělat, ho dokonale zděsila. "Nemá to cenu..." Znovu se odmlčela.
Musí něco udělat! Ona je skutečně schopná ho - zabít?
Kouzlo ho zasáhlo, když se začal zvedat. Stihl si ještě uvědomit, že vůbec není zelené, ale to už se stáhl v bolesti zpátky na zem. Něco uvnitř něj bylo příšerně špatně.
"Co to je?" drtil mezi sevřenými čelistmi. "Cos mi to udělala?"
"Nemá cenu - mít syna, jako ty." Sklonila se k němu a tvrdě se mu podívala do šedých očí. "Nejsi už víc mým synem. Jsi vyřazen z naší rodiny."
"Ale proč to -" projela jím křeč a chvíli to trvalo, než mohl opět mluvit. "Proč to bolí?"
"Rodinné pouto je jedno z nejsilnějších, a jeho magické přetnutí je velmi bolestivé." Řekla to téměř něžně. Sirius se na ni podíval nechápavýma očima, uhnula před jeho pohledem a tiše dodala: "Víc už jsem toho udělat nemohla. Sbohem, Siriusi."
Odešla po schodech dolů a nechala ho samotného v bolestech.
Ve skutečnosti si chvíli doopravdy myslel, že na něj sešle Avadu. Byla tak rozzuřená kvůli Voldemortovi...
Víc dělat nemohla? Vydědění je tedy ve skutečnosti ta nejlepší volba? Musela ho potrestat, musela ho v očích jejího Pána zničit, což se jí podařilo.
Jeho vnitřnosti se znovu stáhly a Sirius přetrpěl několik vteřin se zavřenýma očima, v mysli si opakoval, že je to správná volba a že musí honem rychle vypadnout.
Na okamžik se cítil lépe a proto opatrně přešel do pokoje, do kufru si naházel několik nezbytných věcí a rozhodl se na stěnách nechat plakáty. Vytáhl Reunalda z klece.
"Leť do Bradavic, tam se zase potkáme," cítil další křeče, a tak ho rychle pustil z okna. Neviděl už, jestli zamířil správným směrem, sjel po stěně na zem a oběma rukama se pevně objal.
"Siriusi!" Vzhlédl ke dveřím, kde stál jeho bratr s rukama pevně přitisknutýma k ústům. "Co se stalo? Merline... Tohle už doopravdy nejde, co ti udělala?" Regulus si k němu přiklekl a teprve v tu chvíli mu došlo, že je něco dalšího v nepořádku. "Ty... odcházíš?" Sirius přikývl, zhluboka se nadechl a začal mluvit:
"Bude to v pořádku, odejdu a konečně budeš mít klidné prázdniny," trpce se pousmál. "Už jsi vlastně jedináček."
"Zatraceně," kousl se Regulus do rtu. "To nedává smysl..."
"Ale ano, dává. Já do této rodiny nikdy nepatřil, a teď je to oficiální. Musím vypadnout. Rychle."
"A co se ti to stalo? To matka, že ano?"
Sirius zaváhal. "Je to nejlepší řešení. Pomůžeš mi dolů?"
Regulus bez dalších řečí vzal kufr a vyšel z pokoje. Sirius ho pomalu následoval, jednu ruku obtočenou kolem hrudi, v druhé hůlku.
Sešli do přízemí a Regulus byl na konci chodby, když z jídelny vyšel pomalým krokem otec.
"Myslíš si, že to bude tak jednoduché?" oslovil Siriuse. "Walburga je příliš měkká na to, aby tě doopravdy potrestala..." Zvedl hůlku a vyslal na Siriuse kletbu. Ten ji na poslední chvíli odvrátil a rychle začal ustupovat ke vchodu za Regulusem. Otec na něj sesílal stále další a další kouzla a Sirius začínal mít problémy s jejich zvládáním. Věděl ale, že jistou šanci má - Orion nebyl dobrý v soubojích, a nechtěl zranit svého druhého syna - svého jediného syna.
"Nech mě prostě odejít!" Zoufale vykřikl, když pocítil další křeče. Poslal naslepo před sebe tlakovou vlnu a na chvíli se mu zatmělo před očima. Cítil, jak ho někdo staví na nohy a něco mu tlačí do ruky. Uchopil to, ale bylo to docela těžké.
Konečně začínal správně vidět a přemýšlet. V ruce měl kufr, Regulus před ním mu ho cpal s vytřeštěným výrazem a něco mu důrazně říkal.
"Crucio!" fialová kletba se prohnala těsně mezi nimi a neškodně pokračovala nocí.
"Tak běž!" zařval na něj Regulus.
"Uvidíme se," rychle se rozloučil Sirius a přemístil se.

* * *

Dopadl na asfalt a se zasténáním se pokusil zvednout. Noha pod ním ho ale naprosto zradila, naopak, vyslala důrazný signál do mozku, že s ní je něco špatně. Sirius vykřikl bolestí. Byla tma, a tak si ji zkusil prohmatat. Narazil na zvláštní místo, které při doteku příšerně bolelo. Když mu došlo, o co jde, zvedl se mu žaludek a on téměř nestihl stočit hlavu pryč.
Vyzvracel se a pokusil se přestat myslet na cokoliv, co by souviselo s krví či kostmi. Zhluboka dýchal a pomalu se uklidňoval; možná spíš přecházel k rezignaci. Ležel na asfaltu, neschopný pohybu, v noci. Zvláštní, že nepanikařil, vlastně se mu chtělo spát. Utéct od toho všeho, nejlíp navždy.
Ucítil první bodnutí a zasténal. Přestál další křeč, ale už se mu zdála slabší, než předchozí. Bylo to podivné, ale asi ho to znovu probudilo.
Musí něco - rychle - udělat. Rychle.
Přemístil se do Godrikova dolu, protože to bylo jediné místo, které ho napadlo. James mu pomůže.
Jen se musí dostat do domu, před nímž leží na silnici. Možná, že by mohl zkusit vyslat patrona... Ale to by asi v jeho stavu nevyšlo.
No samozřejmě! Zrcátko! Velmi opatrně se posadil a otevřel kufr. Zrcátko našel rychle, dával ho vždycky na dno, zabalené v ručníku. Vytáhl ho ven, trochu přejel rukávem a zaťukal na něj.

"Jamesi?" odkašlal si. "Jamesi!" zrcátko na druhé straně neodpovídalo. "Hej, vzbuď se!" Zařval, jak nejhlasitěji mohl. V sousedství se rozštěkalo několik psů a pár vteřin poté se rozsvítilo v domě naproti Potterům. Sirius si byl vědom toho, že takhle ho nikdo cizí najít nemůže, a viděl už jediné východisko. S velkým sebezapřením se přeměnil do velkého, černého psa a postavil se na tři nohy. Pravou zadní držel velmi opatrně nad zemí. Udělal několik vratkých kroků k brance, kterou si otevřel zuby. Vbelhal se dovnitř a v tu chvíli si uvědomil, že nechal na silnici hůlku i zrcátko. Otočil se, aby se pro ně vrátil, ale pocítil další křeč. Když se svalil na bok, zavadil nohou o zem, ten nával bolesti už jeho mozek nevydržel a zkolaboval.



< I. díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Poslední léto v pekle - ano nebo ne?

ano
má to své mouchy
ne

Komentáře

1 Snapeova Snapeova | Web | 25. února 2014 v 21:12 | Reagovat

No víš co, jak by Brumbál zjistil, že někdo v Prasinkách použil zakázanou kletbu, když kvůli tomu nikdo neskončil na ošetřovně a nikdo nic nenahlásil a nikdo to ani neviděl? :D A jinak díky za koment :)

2 Marrei Marrei | Web | 26. února 2014 v 18:15 | Reagovat

Prosím, trpím sklerózou, napiš, piš mi, prosím pěkně. Já sem koukám, pak zapomenu a on je tu další díl. :D

Ale chudák Sirius. Toho Voldyho mu vážně nezávidím. Alkohol dělá své. Nechci vědět, co bych na jeho místě dělala já... (I když by se mu to možná i líbilo, ve slashi se moc neobjevuje...)
A snad ho James najde, musí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama