III. díl

15. března 2014 v 22:27 | Lily of the Valley |  Poslední léto v pekle
No, nebudu se omlouvat. Nejde o spisovatelský blok, já totiž přesně vím, co chci psát. Jen doopravdy není čas. Viňte za to začátek semestru a zhuštěné pracovní povinnosti o víkendech. Po večerech totiž momentálně raději koukám na filmy, než abych ještě něco tvořila. :)
Jinak, tuhle povídku tímto dílem ukončuji. :) Další už následovat nebude. S koncem nejsem spokojená na sto procent, ale co si budeme povídat, kdybych to měla teď ještě jednou přepisovat (a neptejte se, po kolikáté), bude to ještě horší. Takže - užijte si poslední díl a doufám za komentář/e. :)




Okamžiky po probuzení byly zmatené, temné a plné nedávné minulosti. Bezděčně se pokusil vstát a uvědomil si, že je ještě v podobě psa, na trávě před domem Potterů. Přepadlo ho beznadějné zoufalství, a než si uvědomil, co dělá, zvedl hlavu a začal výt. Dlouhé, táhlé, žalostné steny, plné zklamání a rezignace.
Vyl, dokud mohl, se zavřenýma očima a v leže, přemožen psem uvnitř. Poté přestal, položil hlavu zpátky a ztěžka vydechl. Noha mu naprosto ztuhla, což ocenil - alespoň už ji necítil. Tušil ale, že se mu z ní stále řine krev, a že do rána to asi nevydrží.
Takže jeho matka mu pomohla žít, ale jeho otec se rozhodl, že si to nezaslouží? Co to je za pokřivený svět?
"Co se to tady děje?" zvedl hlavu a uviděl přes branku nějaké postavy. Dům, u kterého ležel, zůstával tichý a prázdný. "Lumos," oslnilo ho světlo a chtěl se stáhnout pryč, ale už se nezvládl ani pohnout. Už ho nepřekvapilo vůbec nic. "Je to zraněný pes!"
"Do háje, to je Sirius! Tati!" Možná, že se unáhlil. Jamesův hlas doopravdy nečekal. "Merline..."
Sirius zakňučel a několikrát bouchl ocasem do trávníku.
"Jak to myslíš, Sirius? Ty jsi pojmenoval psa po nejlepším kamarádovi?"
"To je na dlouhé vypravování - musíme ho vzít dovnitř, tati, podívej se na něj!" Jamesův hlas začal znít trochu zpanikařeně. Nebylo se čemu divit, černý pes se celý třásl, jednu nohu měl zvláštně nataženou za sebou a přivřenýma očima se díval přímo před sebe, ani se nepokusil pohlédnout na ně.
Jamesův otec proklouzl za branku a pohladil psa. Hůlkou ho nadnesl a opatrně s ním přešel přes ulici do domu naproti. Sirius odpadl ve chvíli, kdy ho zvedl, ale stihl si ještě uvědomit svůj omyl - ve tmě šel na druhou stranu, než měl.
"Vysvětli mi, proč si myslíš, že by to měl být Sirius!" zavrčel pan Potter na svého syna.
"Má tu věci," poukázal tiše James na kufr, hůlku a zrcátko na silnici. "A -" nejistě se zastavil. Nikdy to nikomu neřekl, a nevěděl, jak začít. Mohl to hodit jenom na Siriuse... Ale to by bylo nefér. "My jsme oba dva... zvěromágové."
"Zvěromágové?" poprvé se ozvala Jamesova matka. Hlas jí trochu přeskočil. "Je to nezákonné, Jamesi!"
"Jimmy, jdi připravit tvoji postel," rozkázal pevně pan Potter. "Nahoře ho přeměníme."
"Musíme ho dostat k Mungovi," nesouhlasila jeho manželka. "Podívej se na tu nohu," zaváhala. "Co se mu asi stalo?"
"Psa u Munga nevezmou, musíme ho nejdřív přeměnit."
"To ho bude ale hrozně bolet," zamračil se James. "To kouzlo je příšerně nepříjemné a k tomu ta - noha," odvrátil se od nich. Zhoupl se mu žaludek, ale musí to ustát.
"Padej nahoru a nediskutuj!" pan Potter skutečně spěchal. Opatrně, ale co nejrychleji vylevitoval psa až do Jamesova pokoje, kde ho složil na postel. Pes se tím probudil a krátce zakňučel.
"Tichošlápku," vrhl se k němu James. "Přeměň se, je to důležitý, zkus to sám," začal ho přemlouvat. Sirius zavřel oči a Jamesovi pokleslo srdce. V tu chvíli se ale pes před jejich očima začal měnit. Tichounce kvílel celou dobu, co se mu měnila zničená noha a postupně utichl, když byla přeměna dokonána.
Paní Potterová se opatrně dotkla nohy pod zlomeninou a stiskla čelist.
"Charlesi," tiše upozornila manžela. "Myslíš... Myslíš, že to dokážou spravit?" Noha byla už na první pohled promodralá, a zjevně i studená.
"Přemístím se s ním. Vy oba dva tu zůstanete, dokud vám nedám zprávu, jasné?"
"Ale tati -!" Začal James, ale v ten okamžik už byl jeho otec i s jeho nejlepším přítelem pryč.
"Zůstaneš tady, je to jasné?" přikázala mu matka. "A vysvětlíš mi, jak je možné, že jste oba dva zvěromágové."
James si povzdechl. Nevěděl, co všechno může říct o Remusovi, a tak se raději rozhodl znovu lhát.

* * *

O několik hodin později, když oba dva usnuli, se do domu přemístil pan Potter. Okny do jídelny svítilo ranní slunce, a jelikož mu kručelo v břiše, nejdřív se nasnídal. Zrovna, když kouzlem dopekl toasty, vlétl do místnosti James.
"Tak co?" rozrušeně vyhrkl.
"Lékouzelníci mu to spraví, ale asi to bude trvat nějakou dobu, než bude schopný ji zatěžovat, jako předtím." Doširoka se usmál, když viděl synovu radost.
"Můžu za ním?" Rychle se zeptal.
"Zítra," když viděl, jak se James už nadechuje k protestu, pokračoval. "Bude dlouho spát, nic bys tím neudělal, kdybys tam u něj seděl."
"Já tam ale musím," naléhal James. "Vážně, tati, on mě určitě volal a já spal!" Pan Potter zaváhal. Nikdy mu nedokázal odporovat moc dlouho, pokud to nebylo vysloveně důležité.
"Já to samozřejmě chápu," potřásl hlavou. "Teď půjdu do práce. Vezmu tě s sebou."
"Díky! Díky, tati!" zajásal James.
O půl hodiny později už vcházel do Siriusova pokoje. Otec mu nechal zařídit samostatnou místnost, což James samozřejmě ocenil.
Tichošlápek byl nepřirozeně bledý, ale spal klidně. James se vedle něj posadil a seděl tam tak dlouho, dokud nepřišel lékouzelník. Zkontroloval Siriuse a provedl několik kouzel nad jeho nohou.
"Zanedlouho se vzbudí, až se to stane, dejte mi vědět, jsem v místnosti na konci chodby, ano?" měl nevýrazný hlas a při řeči se ani Jamesovi nepodíval do očí, což mu vadilo. Přikývl a počkal, dokud lékouzelník neodejde.
"Potřebuju vysvětlení, Siriusi," zamumlal tiše. "Co se stalo?" Neodpověděl mu a stále spal. James vstal a začal rázovat po místnosti. "Pokud se ti nepodařilo spadnout ze schodů a takhle si zlomit nohu, aniž by se ti stalo cokoliv jiného, tak ti to muselo způsobit kouzlo. Jak se to mohlo vůbec stát?"
Pár minut zase mlčel, dokud se Siriusovo dýchání nezměnilo. Dýchal víc mělce a začal se vrtět.
"Tichošlápku!" Rychle se vedle něj posadil a čekal, dokud neotevře oči.
"Jamesi?" Sirius si s úlevou uvědomil, že ho nebolí noha a ani břicho. Křeče přestaly už před delší dobou, toho si byl vědom, jen nevěděl přesně kdy. "Mung?"
"Chytrej," zvedl obočí James. "Siriusi -" jeho přítel ho přerušil.
"Já to říkám pořád, ale nikdo mi to nevěří."
"Siriusi, prosím tě," pokoušel se, aby ho pochopil, že to myslí vážně.
"Ne." Tichošlápek ztěžka vydechl a zavrtěl hlavou. "Nebudeme se o tom bavit."
"Jsi v nemocnici, klidně jsi mohl být bez nohy, je to vážné!" zvedl hlas James. "Nemůžeš se chovat jako předtím!"
"A proč ne?" ostře odpověděl Sirius. "To je jediná věc, co chci!"
"Jsme už dospělí, Siriusi. Nemusíš o tom mluvit teď, ale nemůžeš to přejít..."
"Jakým právem -" přivřel oči. "Nechci o tom mluvit. Ani teď, ani nikdy jindy. Chápeš to?"
"Nemůžeš to zakrývat, ať už je to, co je to!"
"Chci na to zapomenout! Tohle se nemělo stát, ale už to tak je, a jediná věc, kterou doopravdy potřebuji, je zapomenout." Sirius měl v očích pološílený pohled a celý se třásl.
"Řekni mi, co se stalo, a pak na to zapomeneme oba dva."
"Slibuješ?" Sirius to myslel naprosto vážně, důvěřoval Jamesovu slovu. A James to věděl.
"Ano."
Sirius ztěžka polkl.
"Jimmy..." James se napřímil - Sirius málokdy používal zdrobnělinu jeho jména. "Já - rodiče..." Sirius se opřel do polštáře a několikrát rychle zamrkal. "Vydědili mě..." James nebyl překvapený. Zato Sirius měl očividné problémy s tím, co měl dál říct. "J-já nemám kde bydlet..." Tichošlápek uhnul pohledem do strany a s lehce červenými tvářemi pokračoval. "N-nemohl bych z-zatím, dokud si něco nenajdu, zůstat u vás?" James na něj nevěřícně zíral. "Nemám peníze, ale..."
James vybuchl. "Ty idiote!" Sirius zamrzl a zdálo se, jako by se snažil vsáknout do postele. "Vážně si myslíš, že bych tě nechal odejít?" Dvanácterák vstal ze židle a založil si ruce. "Že bych svého bratra opustil? Nejsou všechny rodiny jako ta parodie na ni, ve které jsi vyrůstal. My jsme opravdová rodina, ty do ní patříš!" Prohrábl si vlasy a Sirius zaraženě sledoval jeho ruku. James si byl velmi jistý, že jeho rodiče mají Siriuse rádi a že mu neposkytnou pouhý azyl, ale domov. Zatímco při pohledu na Siriuse to vypadalo, jako by měl potřebu o střechu nad hlavou žebrat a ještě si to odpracovat. "Zůstaneš u nás, pokud budeš chtít."
Sirius se očividně pokoušel něco inteligentního odpovědět, ale jen několikrát otevřel a zavřel ústa. Nakonec velmi hrubým hlasem zamumlal tiché díky.
James si uvědomil, že měl najít toho lékouzelníka, a nejistě popošel ke dveřím. Ještě než odešel, promluvil. "Nežertoval jsem, když jsme si tenkrát slibovali bratrství, dokud nás smrt nerozdělí. Já už dávno jedináček nejsem, Tichošlápku." Vážně se podíval na nejlepšího kamaráda. "Pokud o tom doopravdy mluvit nechceš, nemusíš. Ale já tu jsem, můžeš mi věřit a víš, že tě nikdy nezradím."
Sirius se mu poprvé za dlouhou dobu podíval pevně do očí.
"Já vím."


<<< I. díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Poslední léto v pekle - ano nebo ne?

ano
má to své mouchy
ne

Komentáře

1 Samantha Samantha | 26. dubna 2014 v 22:05 | Reagovat

Dnes jsem na tvou stránku narazila úplnou náhodou, ale jsem za to moc ráda :-) Píšeš vážně hodně dobře, tyto tři kapitoly jsem zhltla během chviličky a už teď se moc těším na pokračování. Zajímalo by mě, jestli se ještě dozvíme, co se stalo Faith. Držím palce nejen při psaní :-)

2 Samantha Samantha | 27. dubna 2014 v 18:10 | Reagovat

Jej, pozdě jsem si všimla, že už je konec :-) Škoda, byl by to zajímavá kapitolovka.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama