1. Kapitola - Nemá cenu vzdorovat

27. dubna 2014 v 22:17 | Lily of the Valley |  Nový život
Tak dobře, dobře. Dám to sem, i když jsem to psala před sedmi lety, a je to hrozný, ale na druhou stranu si připadám špatně, že nemám čas psát... Tak aspoň něco.
Myslím, že nějaká anotace je momentálně zbytečná, stačí napsat, že jde o povídku z doby Pobertů, lehce Mary Sue (dřív těžce ;-) ), a že doufám, že to nebude taková hrůza to číst. :-)


Vyšla jsem z vlaku a nadechla se svěžího vzduchu. Kolem mě se objímali rodiče se svými dětmi, které půl roku neviděli, ale mě to teprve čekalo. Čísi ruka mi náhle přistála ve vlasech a rozcuchala mě.
"Napíšu ti, tak mě nenechávej čekat," Lily musela zvýšit hlas, abych jí rozuměla. Zato Potter s tím vůbec žádný problém neměl, jeho střapatá hlava se právě vykláněla z okýnka a zubila se na Lily.
"Evansová, dej mi pusu na rozloučenou!"
"Jdi do háje, Pottere," už jen ze zvyku se zaškaredila a potřásla dlouhými rusými vlasy. Obě jsme popadly svá zavazadla a užívaly si posledních společných chvilek.
"Víš, Lily, tys mě sice tenhle rok tak nehorázně rozčilovala," začala jsem vykládat. "Ty tvoje ranní hodiny v koupelně, odpolední - odpoledne - v knihovně, večery strávené zíráním do zrcadla a vyptáváním se na Pottera," mohla bych pokračovat, ale to už mi letěla prázdná soví klec do obličeje. Sklonila jsem hlavu a mluvila dál. "Ale musím uznat, že bych to teď klidně vrátila."
"Ty jsi idiot, Faith," rozesmála se. "Tohle jsem nedělala!"
"Ale jo," potvrdila jsem. "A tenkrát, jak jsi to přehnala s ohnivou whisky, to mi nevyvrátíš, že jsi o něm přímo básnila." Pusa mi jela dál, vyjmenovávala jsem další příležitosti, kdy se ukázalo, že se Lily, má nejdražší, zamilovala do toho rozcuchaného chytače. Ale přitom už jsem začínala mít špatný pocit z nadcházejících prázdnin. Všechny ty nadcházející plesy, ze kterých jsem měla strašnou hrůzu, protože neumím tancovat a většina z lidí tam pochází ze Zmijozelu. Setkání s rodiči, o kterých se s nejlepší vůlí dá uvažovat jako o chladných, a jejich jediná kladná vlastnost je ta, že mě nechají dělat si, co chci.
Z dopisů, které mi matka poslala, jsem vyčetla pár nezajímavých detailů o tom, že se začali přátelit s Malfoyovými. Což je úplně perfektní, vzhledem k tomu, jak moc velcí vyznavači Pána Zla to jsou. Což mi připomíná, že jsem jí toho moc nenapsala, takže mám jistou hádku.
"Faith? Haló, madam, že ty ses zamilovala?" smála se mi Lily. Vyloudila jsem na tváři šťastný výraz, ale moc se mi to nepodařilo. "Ale, kroť své nadšení, to jsou jenom prázdniny!"
"To víš, ty si je aspoň nějak užiješ, ale já budu úplně sama..." No, možná dokud nepřijede brácha.
"Můžu tě ujistit, že Petůnie zas takový terno není," potřásla hlavou. "Ta bude stoprocentně adoptovaná." Prošli jsme zdí a Lily se rozzářila, když uviděla své rodiče. Pan Evans byl starší muž mírně při těle, ale s roztomilým výrazem nešťastného psa. Jeho manželka byla malá, drobná a postavou se k němu moc nehodila, ale o to víc povahou. Byli to milí a vřelí lidé, což mi činilo problémy pochopit, když jsem se s nimi poprvé setkala. Moji rodiče... No, nebyli příliš ideální.
"Budeš mi chybět," objala mě rychle.
"To ty mě taky," povzdechla jsem si a snažila se mluvit v místech, kde by teoreticky mělo být její ucho.
"No jo, tak si užij prázdniny, hodně mi piš, já tobě budu taky, to se neboj... A vlastně - kde máš rodiče ty?" rozhlédla se kolem sebe.
"Poslali mi přenášedlo," ukázala jsem na plnící pero, které jsem měla v ruce. "Aktivuje se na místě, konkrétně telefonní budka nedaleko odtud."
"To je úžasný! Proč jsi mi to neukázala předtím? Páni, to je skvělý vynález!" Přikývla jsem a ušklíbla se.
"Proč jsem ti to neukázala? Abys celou cestu neslintala nad jedním kouzlem, Lily," rýpla jsem do ní.
"Takový věci já nedělám, jen čas od času - často..."
"No jo, opal se nám, jsi furt taková bílá," znovu jsem ji objala.
"Ani omylem, u Merlina! Ještě by mi vyskočily pihy!" Rozesmála jsem se a viděla její vzdalující se záda. Povzdechla jsem si a stála tam, dokud se mě jeden pán nezeptal, jestli nechci s něčím pomoci. Zavrtěla jsem hlavou, poděkovala a pomalým tempem jsem se vydala k budce.
Nebylo to tak, že bych se netěšila, až je uvidím. Jen jsem už předem věděla, že to budou dlouhé prázdniny, které by se daly strávit mnohem lépe.
Otevřela jsem si dveře a vlezla si dovnitř. Chvíli jsem čekala, než projde kolem starší pár, a pak jsem otevřela víčko pera. V uších mi začalo hučet a měla jsem pocit, jako by se mi něco zaháklo za pupík a roztočilo mě to dokola. Dopadla jsem tvrdě na nohy, ale udržela jsem se ve vzpřímeném postoji. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila ke vchodu do našeho "sídla", jak to rodiče nazývali. Vlastně to byl velký dům s ještě větší zahradou, ale do skutečných sídel to mělo daleko. Takový Malfoy Manor, to byl přímo zámek. Nebo letní sídlo Blackových, které je hodno i šejků z Arábie, a ne té černokněžnické lůzy...
Otevřela jsem vchodové dveře, kde mě očekávala Zua, naše domácí skřítka. Poklonila se mi a vzala má zavazadla i s klecí na Aquilu a přemístila se s nimi do mého pokoje. Aquila byla zatím na cestě sem, nesnášela být zavřená. Když jsem dosáhla jedenáctých narozenin, matka mi ji koupila. Tenkrát jsem byla nadšená a nevěděla, co je divného na tom, mít orlici. Teprve později mi došlo, že je to pouze výraz snobství, ale to už jsem svého rychlého posla měla ráda.
Zamířila jsem ke schodišti, když vyšli z dveří po pravé straně rodiče. Oba dva vysocí a štíhlí. Matka byla stále krásná, s hnědýma očima a tmavými vlasy. Otec mi předal víc vlastností - měl černé, rovné vlasy a velmi světle hnědé oči, až se zdálo, že jsou žluté. Byl to typický znak Noirů, a když se někdo procházel po chodbě s obrazy mých předků, většina kouzelníků měla tyto rysy. A nadřazený pohled čistokrevných, samozřejmě. Ne, že by mi vadilo, že jsem čistokrevná, jen mi přišlo zvláštní soudit podle toho, kdo se kde narodil.
Tímtéž pohledem na mě teď shlíželi rodiče. Oba dva byli vyšší než já, tak jim to nedalo moc práce.
"Ahoj," zamumlala jsem. "Jak se vede?"
"Kdybys nám víc psala, víc se dozvíš," spražila mě matka. "Ráda tě vidím," pronesla bez náznaku radosti. Věděla jsem, že to myslí doopravdy - alespoň jsem doufala. Ale přesto se mi moc nezamlouvalo, že to neřekne nikdy mile, i když jsme samy.
"Já vás taky," pronesla jsem nezřetelně.
"Měla by ses konečně naučit správně vyslovovat," vrhla jsem ošklivý pohled na otce. Jeho hlas taky nepřetékal nadáním na řečnictví!
"Já to umím, jen snad není třeba, abych tu -" byla jsem zastavena zdviženou rukou.
"Nebuď drzá!"
"Máme pro tebe novinu," vzala mě matka za ramena a odvedla mě do místnosti, odkud právě odešli, do přijímacího salónku. Její dotyk hřál a aspoň trochu mě potěšil. Usadila mě na pohovku a s tátou si sedli naproti. "Asi to pro tebe není dobrá zpráva, ale doufám, že nás pochopíš. Nedávno nás oslovil jeden vážený rod a dostali jsme se do jisté společnosti, o které, myslím, víš. Pán kolem sebe sdružuje všechny čistokrevné a dokonce s námi promluvil a radil nám." Zamrazilo mě. Pán - Pán zla, kdo jiný? Ale moji rodiče nemohou být smrtijedy! To je absolutní a dokonalá pitomost.
Ale ne...
"Netvař se tak zhrozeně," varoval mě otec. Podívala jsem se na něj a viděla, že vypadá trochu divně. Pod okem měl světlý kruh, starou modřinu - monokl. Přišlo mi to zvláštně vtipné, ale raději jsem se nezasmála.
"Promiň, já jen, že jsem to... nečekala," odkašlala jsem si. Slabé slovo. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. "Myslela jsem, že jste se pečlivě rozhodli a uvážili jste svou neutralitu."
"Jsou věci, u kterých nelze být neutrální."
Napadla mě hrozná myšlenka.
"Chcete, abych se taky stala smrtijedem?" vyhrkla jsem. Matka se na mě chvíli beze slova dívala, a pak zavrtěla hlavou.
"Teď určitě ne, ještě nemáš hotovou školu a kromě toho, jsi v Nebelvíru." Pronesla to jako nejhorší urážku, i když jí to dříve nevadilo.
"Měla bych si jít vybalit, že?" nejistě jsem se zvedla.
"Běž. Mimochodem, v sobotu máme malé setkání s přáteli v Malfoy manor, nahoře už máš připravené šaty. Kdyby se ti nelíbily, můžeme to zkonzultovat u večeře," matčin pohled mě vyprovázel až ke dveřím. Jako stroj jsem vyšla schody, dostala se do svého pokoje a padla na postel.
To je hrůza. Napadlo mě, že bych mohla někomu napsat, ale nevím, jak by se dívali na to, že patřím do smrtijedské rodiny. Vím, že Lily stále nevěří Blackovi, že tím není nijak dotčen.
Dalo by se říct, že je dobře, že v tom nejsem sama... Ale na tom vůbec nezáleží.
Prohlédla jsem si šaty, visící na skříni. Dlouhé večerní, fialové se stříbrným pásem a doplňky. Docela pěkné, neměla jsem si na co stěžovat, až na ten poměrně široký výstřih. No dobře, budu hodná dcera, jen dva měsíce a budu navždy pryč.

* * *

Zua mi jako obvykle přinášela více jídla, než by snědl slon. Neměla jsem vůbec žádnou chuť, krčila jsem se v křesle u okna a dívala se na rozkvetlou zahradu. Přemýšlela jsem nad svým bratrem. Je o pár let starší než já, pracuje jako zaklínač. A je zmijozel. Je otázka, jestli se stal také smrtijedem...
Přestože se to zdá docela možné, nemyslím, že by to udělal. Vesper je skvělý, i když jsme se společně o Pánovi zla nikdy nebavili, takže nevím, co si myslí.
Připadala jsem si jako naprostý idiot, když jsem se pustila do psaní úkolů. Ale nebyla jsem schopná dělat něco jiného. Odnesla jsem si všechny potřeby ven, do altánku, a psala jsem. Kromě toho jsem si ještě kreslila, ale jen perem na čistý papír. Mým společníkem byla Aquila, pokud se zrovna netoulala po okolí a nehledala, co by sežrala. Rodiče byli pořád pryč a já byla sama. Když jsem se dívala za zeď, přemýšlela jsem i o útěku, ale zase tak špatně jsem na tom nebyla. A kam bych šla? Co bych si počala?
Ani procházky po zahradě nebyly tak příjemné, jako kdysi. Moje představivost z dětství se vypařila a nahradil ji smutek a neustálé bloumání.
Zkoušela jsem si pár kouzel, které mi ve škole nešly. Četla jsem knihy o pokročilejší magii, ale stejně jsem jim nerozumněla. Nic nemělo smysl, všechno se ztratilo do oparu.
V sobotu jsem se oblékla a Zua mě učesala a namalovala. Celou tu dobu vedle mě stála matka a hučela do mě všechny důležité poznatky z etikety. Samozřejmě, že jsem o všem věděla, ale lepší je vždy mlčet a přikyvovat, než aby se stalo něco... horšího.
Z jejích řečí jsem pochopila, že má v plánu mě dát dokupy s Luciusem Malfoyem. Ani na to jsem jí nic neřekla a nic jsem si z toho nedělala. Malfoyovi jsou příliš vážení - a kromě toho, on má Narcissu. Je o pár let starší, než já, už vyšel ze školy a vysloveně opovrhuje Nebelvírem.
V sedm večer jsme vyšli před dům a nasedli do kočáru taženého párem vraníků. Nikdy jsem v něčem tak úžasném neseděla, a tak jsem celou cestu byla u okénka a dívala se na mraky pod náma, protože kočár letěl.
Viděla jsem pod sebou města i pole, louky, lesy, černý háj a tak. Nejraději bych otevřela dvířka a vyskočila ven. Chvíli bych plachtila a pak by byl klid... Ale ne, s mým štěstím by mě někdo oživil a nutil mě navštěvovat další a další společenské události. Jako by to někoho mohlo bavit!
"Už se blížíme," otec schoval kapesní hodinky do záhybu společenského hábitu a znovu úhledně složil ruce do klína. Uvědomila jsem si, že sedím tak trochu nezvykle rozvalená a matka se na mě káravě dívá. Narovnala jsem se a znovu jem upřela pohled z okénka. Spatřila jsem obrovské bílé sídlo, Malfoy manor. Několikapatrový zámek s parkem okolo. Po jezeře plula osamělá loďka a blížila se ke kotvišti, kde někdo stál.
Zamračila jsem se. Nerada jsem tancovala, nerada se seznamovala s cizími, nerada se bavila se zmijozeláky... To bude úžasný večer. Třeba se mi podaří se schovat v tom parku.
Kopyta koní se dotkla země na nádvoří. Hloučky lidí se pohybovali kolem podobných kočárů, jako byl ten náš. Otec vyšel první a pomohl matce ven, potom i mně.
"Narovnej se, vypni prsa, usměj se," sekýrovala mě matka. "Pro Merlina, říkala jsem usměj se, a ty se tváříš, jako bys spolkla citrón!" rozčílený šepot ke mně doléhal pouze matně. Neměla jsem v nejmenším chuť jít dál a potkat všechny ty nadřazené pitomce.
Vešli jsme po schodech do salónku, kde stál starý Malfoy.
"Roberte," pokývl otci.
"Abraxasi, rád tě vidím," podal mu ruku. "Mou ženu Hersithu znáš, tohle je má dcera Faith." Taky jsem mu podala ruku, ale on ji uchopil do rukaviček a políbil. Vlastně to vypadalo docela elegantně a tak... staromilsky, ale hezky.
"Velmi mě těší," řekl tiše.
"Mě taky," okouzleně jsem se usmála. Co to dělám? To je skoro úchylný!
Otec s matkou odcházeli, tak jsem šla za nimi. Matka se na mě otočila a věnovala mi jeden vlídný úsměv. Páni.
Vešli jsme do haly, na jejímž konci byli otevřené velké, dvoukřídlové dveře, které vedly do tanečního sálu. Skupina očarovaných nástrojů hrála valčík, podle kterého se otáčelo šest párů na parketu. Okolo se mnohem více lidí bavilo, a já jsem následovala rodiče, kteří zamířili k velké skupince za sloupem.
Zběžným pohledem jsem zjistila, že všichni tam jsou smrtijedi, alespoň ti starší. Ale šokovalo mě, že to dávali najevo - na sobě měli černé hábity s Voldemortovým znamením na prsou.
"Roberte, Hersitho," pokývlo několik lidí.
"Má dcera, Faith," představil mě otec.
"Dobrý večer," podívala jsem se po přítomných. Blackovi starší, Malfoyová, Lucius, Macnairovi, ti dva namakaní chlápci - Crabbe a Goyle s manželkami. Ne zrovna lidé, se kterými bych si přála mluvit.
"Běž pryč," zašeptala mi matka do ucha. Nakrčila jsem nos, ale byla jsem ráda. I když na druhou stranu, zjevně nechtějí, abych slyšela, o čem se baví.
Vyrazila jsem ze sálu a zastavila jsem se venku na chodbě, abych se mohla rozmyslet, kam se půjdu zašít. Za mnou ale šel někdo jiný.
"No nazdar, Noirová," jen co jsem slyšela ten hlas, už jsem protáčela oči.
"Blacku," ušklíbla jsem se. "Jak se vede?"
"Výborně." Podíval se do sálu a pak zpátky na mě. "Nevěděl jsem, že tvoji rodiče jsou smrtijedi."
"Překvapení, co?" zavrčela jsem. "Já taky ne."
"A... jsi v pohodě?" podívala jsem se na něj a viděla, že se ptá vážně.
"Merline, já jsem úplně šťastná, jenom se má matka a otec rozhodli přiklonil k největšímu zlu, jaké kdy bylo v Británii."
"Ale jinak - jinak to je v pohodě? Jakože rodiče, chápeš, změnili se?" Zjevně mu dělalo potíže se vymáčknout.
"Nechápu. Nevím, jestli se změnili, nebo jestli s ním sympatizovali už předtím a teď se prostě a jednoduše rozhodli."
"No, já myslím, jestli se k tobě chovají špatně," ošil se. Co tím myslí? Jakože by mě moji rodiče měli bít nebo tak něco?
"Pro Merlina, ne! Jak tě to mohlo napadnout?" vyjeveně jsem na něj zírala. "Tebe -" zakoktala jsem se. Sirius uhnul pohledem a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že ne. Je to sebejistý prase, ten by se radši sebral a utekl, než aby na sebe nechal sáhnout... Že ano?
"Jen jsem se zeptal," na tváři se mu rozlil úšklebek. Tak je to správně, takhle se má tvářit.
"Fajn," přikývla jsem. Od salónku se k nám přiblížil Abraxas Malfoy. Kousla jsem se do rtu, když jsem si vybavila, jak pitomě jsem reagovala na to jeho políbení ruky. Celou dobu, co kolem mě procházel, se na mě díval těma modrýma očima a já si připadala jako cvok a všechno bylo tak zvláštní...
"Kde jsme to skončili?" obrátila jsem se na Blacka.
"Nepůjdeme ven?" zeptal se.
"Jo, jasně, ráda," přikývla jsem, ale jen, co jsem vykročila, se ode dveří ozval hlas starého Malfoye.
"Mohu vás požádat o tanec?" Rychle jsem se na něj podívala a přikývla. Přešel ke mně a nabídl mi rámě, pak mě dovedl na parket a začal tančit valčík. Vedl mě a zdálo se, že s ním se téměř vznáším, byl to výborný tanečník. A samozřejmě Malfoy.
Dotančili jsme, on mě odvedl ke skupině a tam mě předal svému synovi. Bylo to podivné, ale ani mi to nevadilo. Lucius Malfoy byl arogantní svině, a já ho vážně nesnáším - a on nesnáší mě. Ale rodičům se přeci neodporuje.
Tango, vášnivý tanec, u kterého je téměř nutné mít dominantního tanečníka. Což Lucius byl, a až příliš - tiskl se ke mně a vedl mě sice dobře, ale... Jeho ruka byla až moc nízko, jeho pohled neustále upřený do výstřihu - nejen mého, ale všech kolem. Začala jsem se skoro bát.
A kromě toho, jeho otec teda tancuje o hodně líp.
Vrhla jsem krátký pohled na mé rodiče, a matka mi znovu zlehka pokývla a usmála se. Pro Merlina, chápu, kdybych třeba chtěla odejít, tak mě zabije.
Tango vygradovalo a hudba skončila v okamžiku největšího napětí. Myslela jsem, že půjdeme pryč, odpojím se od Malfoye a půjdu někam úplně... Jinam.
Ale ne, Lucius mě nepustil, věnoval mi chladný úsměv a začali jsme tancovat na slowfox. Byla jsem nemožná, ale on dělal, že si toho ani nevšiml. Musím se ho zbavit!
"Kde máš Narcissu?" zeptala jsem se co nejvíc rýpavě.
"Onemocněla," zvedl obočí. "Bojíš se?" jeho ruka sjela ještě níž a rozhodně to nebylo standartní držení.
"Narcissy?" odsekla jsem, než jsem si stihla uvědomit, že naráží na něco jiného.
"Tvé budoucnosti," zachvěla jsem se a pokusila se od něj odtáhnout, ale on byl silnější.
"Jdi do háje," zamumlala jsem. Neodpověděl a pouze pokračoval v tanci.
Tančili jsme ještě na několik dalších, zprvu jsem se snažila kazit, a pak už ani snaha nebyla třeba. Neumím se dlouho pohybovat na podpatcích, v Bradavicích je nosím jen na krátké úseky, dejme tomu rande.
Cítila jsem začínající puchýře a perlící se pot na zádech i čele.
Ale nebudu nic říkat. Už nic, budu hezky mlčet, vypadat unaveně a otráveně.
"Nestačí to?" zaúpěla jsem.
Sakra, já vlastně chtěla být zticha.
"Když si přeješ," sladce se usmál. "Smím tě požádat o doprovod?" Odfrkla jsem si, ale poslušně jsem s ním vyšla až ven. Chladný vzduch se mi opřel do těla, až jsem se znovu otřásla. Lucius toho okamžitě využil a obtočil kolem mě ruce. Byl to divný pocit. Asi jako bych se měla co nejdřív pozvracet.
"Malfoyi,..." zasekla jsem se a potřásla jsem hlavou. "Nech toho."
"Čeho konkrétně myslíš?" jeho pohled byl teď zlý a navedl mě na cestičku do parku. Zastavila jsem se a vyklouzla jsem mu. Ustoupila jsem o pár kroků.
"Myslíš, že mě odtáhneš do lesíka a tam si pěkně zajezdíš?" vyprskla jsem. Ach Merline, vážně jsem řekla tohle? Situace mi přišla až směšná, jen kromě toho, že on asi vážně zamýšlel něco podobného.
"Ty krávo," zasyčel. Skočil ke mně, ale já se otočila a rozeběhla jsem se ke schodišti. Najednou jsem zjistila, že jsou všichni uvnitř a venku bylo vylidněno. Malfoy to měl snadné, rychle mě dostihl a popadl mě za rameno. Zapotácela jsem se a spadla na drobné kamínky, které byly ještě vyhřáty od slunce. Přidřepl vedle mě a vzal mě za bradu.
"Někdy jindy," bez hlesu jsem ho sledovala, najednou vyděšená a neschopná pohybu. "Ale můžu ti slíbit, že si to užiju."
Neodpověděla jsem, jen jsem k němu vzhlížela a uvědomovala si, že jsem si odřela lokty. Zvláštní, že jsem ho více méně vypustila z mysli.
"To je ale báječný večer, že?" zvedl obočí a odešel. Jeho kroky mi v hlavě doznívaly mnohem delší dobu, než měly. Nakonec jsem se zvedla a vyšla jsem schodiště, dovnitř se mi ale nechtělo. Prohlédla jsem se, jak vypadám.
Šaty v pořádku, jen malinko zaprášené, to není problém vyčistit kouzlem. Ale lokty jsem měla poměrně rozdrásané a tekla mi krev. Výborné. Prostě skvělé.
Posadila jsem se za bílý sloup u vchodu a doufala, že si mě nikdo nebude všímat, dokud ples neskončí. Taky mi to dlouho vycházelo, ale pak se ven vyřítila matka, rozhlédla se a vrhla na mě vražedný pohled.
"Co tu tak dřepíš?" vyštěkla, ale ovládala se, aby to nebylo slyšet uvnitř.
"Odpočívám," ironicky jsem se ušklíbla. "A taky ti nechci dělat ostudu." zvedla jsem lokty. Matce přeběhl po tváři stín nějakého jiného pocitu, než rozčílení. Tajně jsem doufala, že pochopila.
"Ukaž to," vzala mou ruku a zakroužila nad ní hůlkou. Rána se zacelila a krev zmizela, lokty jsem ale měla zarudlé. "Nestalo se nic, že ne?" zamumlala.
"Ne," vydechla jsem.
"Tak běž zpátky a chovej se, jako předtím."
"Dobře," chovat se jako předtím? Kdyby chtěla, tak se posadím do kouta a zastřu se nejlepším zastíracím kouzlem. Ale ne, já se mám chovat jako předtím.
Ani omylem.
Před ní jsem se ale narovnala a vešla jsem dovnitř. Tentokrát jsem zamířila do místnosti se švédskými stoly, kde u nich postávalo velké množství lidí. Spatřila jsem mnoho pracovníků z ministerstva, kteří se nacpávali na cizí účet.
Vzala jsem si z poloprázdného tácku jednohubku a pak jsem popadla šampaňské. Aspoň bude zábava...
Pila jsem víc, než jsem byla zvyklá. Ale dobrou náladu mi to nepřineslo, jen se mi stále víc dělalo špatně z mé lehkovážnosti předtím.
"Tak už netančíš?" Blackův hlas byl docela hořký a ironický. Otočila jsem se k němu a chtěla jsem něco odseknout. "Co se stalo?" vyštěkl docela nahlas. Pořád jsem mlčela, ale uvědomila si, že mě na tvářích lechtají slané cestičky od slz.
"Pojď," vzal mě za paži. Vysmekla jsem se mu a zavrtěla jsem hlavou. Malinko jsem se při tom zapotácela.
"Myslel jsem, že jsi venku," zašeptal mi u ucha Malfoy. Napadlo mě, že bych mohla vytáhnout hůlku, ale neměla jsem na to sílu.
"Jdi pryč," unaveně jsem přivřela oči.
"Mám takovou slabost," zavrněl, stále nepříjemně blízko. "Jsem docela proměnlivý." Ustoupila jsem od něj.
"Jdi od ní pryč, Malfoyi," Black měl vytáhnutou hůlku a ukazoval s ní na blonďáka. Ten se sladce usmál.
"Však já jí nic nedělám, že?" otočil se ke mně. Kousla jsem se do rtu a jen těžce jsem přemohla chuť zavrtět hlavou. "Ale Nebelvír stojí vždy při sobě, nemám pravdu?" Sirius temně zavrčel a z hůlky mu vyklouzlo pár jisker.
"Je tu nějaký problém?" do našeho malého kroužku vstoupil Abraxas Malfoy. "Mladý muži, v mém domě nevytahujte hůlku," zasyčel na Siriuse. Pak se otočil na mladšího Malfoye. "Luciusi, pojď se mnou!" Syn ho okamžitě poslechl, ale ještě po nás vrhl rozezlený pohled zpod přivřených víček.
Nepřítomně jsem sledovala, jak jejich vlající hábity mizí z mého dohledu.
"Co se stalo?" pocit deja vu. Zdálo se, že nemůžu vnímat. Prostě to nešlo. "Noirová, jsi v pohodě?" Bere mě znovu za paži, ale tentokrát se nechávám vést. Plete se mi všechno dohromady.
"Kam jdeme?" sešli jsme dolů po schodech a já zjistila, že je mi zase zima, což mě alespoň trochu probralo. "Ne, počkej," zastavila jsem se.
"Můžeme se posadit," ukázal na schod. Podívala jsem se na něj a zamrkala. Co se to k sakru děje? Hruď se mi sevřela a já si uvědomila, že se potřebuju nadechnout. Zalapala jsem po dechu, ale nešlo to. Země se rozhoupala a já cítila, jak měkce padám, ale byl to šílený, dlouhý pád.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | E-mail | 28. dubna 2014 v 17:37 | Reagovat

Hezké :-) není to tak hrozné jak si řikala, mě se to líbí a dává mi to další pohled k povidce POSLEDNÍ LÉTO V PEKLE a rozvíjí mi to dál děj. Dík žes to sem dala :-D psala jsi žes psala i jiné ale že to sem nechceš dát a tak mě napadlo jestli bys mi to neposlala na mail ;-) nevím proč mě to nenapadlo ďřiv :-) teda pokud bys byla chtěla ;-) už se těším na pokračování a chci se ještě zeptat kdy zhruba se budu těšit tvému dalšímu dílku ;-)

2 Akras Akras | E-mail | 28. dubna 2014 v 17:40 | Reagovat

Jo ještě jsem zapomněla zmínit že mi ty dvě dílka do sebe hezky zapadají :-) a to se mi moc líbí :-)

3 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 28. dubna 2014 v 18:03 | Reagovat

[1]: Kují :)
Ne, nepošlu to na mail - pokud je to dostatečně zveřejňovatelné, dám to sem, pokud ne... Tak už to stejně mám dávno smazané :D
Jsem ráda, že to tu někdo bude číst a bude pro koho psát ;-)

4 Akras Akras | E-mail | 28. dubna 2014 v 18:07 | Reagovat

K vaším službám :-)

5 Samantha Samantha | 29. dubna 2014 v 11:10 | Reagovat

Tak to bylo hodně zajímavé. A vůbec mi to nepřišlo hrozné, naopak. Byl to moc hezký pohled z druhé strany k povídce Poslední léto v pekle. Hlavně i rozdílný svět Siriuse a Faith. Jsem zvědavá, jak bude pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama