2. Kapitola - A může být i hůř

3. května 2014 v 22:43 | Lily of the Valley |  Nový život
Tak druhá kapitola... Díky za komentáře, holky :-)
A užijte si ji.


Probrala jsem se až doma. To mi došlo ihned, jak jsem se podívala na nebesa nad mou postelí. Co se to stalo?
"Nazdar, ségra!"
Vyletěla jsem do sedu a roztáhla jsem rty do širokého úsměvu. "Vesi!" vykřikla jsem.
"Já si přijedu domů a najdu tě tu jako lazara!" mrkl na mě.
"No..." zamumlala jsem, najednou jsem si uvědomila, co se stalo. Ale to Vesper třeba neví... "Jak se máš?" zvedla jsem k němu oči.
"Ségra, nehraj to tady," ztišil hlas. "Řekni mi, co se stalo." No, tak jsem mu to všechno vyklopila. K mému překvapení jsem to byla schopná popsat bez zbytečných slz.
"Neboj se," usmál se. "Příště s tebou půjdu, a jestli se o něco pokusí, bude na jeho místě jenom mastnej flek." Ušklíbla jsem se. "Všechno bude v pořádku..."
"Vesi," kousla jsem se do rtu. "A co rodiče?"
"Co myslíš? Jo, aha,-" odmlčel se. "Já vím, ale je to jejich volba. Dokud nás k tomu nebudou nutit, nic neříkej." To je taková úleva, když je tu konečně někdo, kdo se postará... "A jestli budou naléhat, tak utečeme. Je ti sedmnáct a já už vydělávám, odjedeme a všechno bude v pořádku."
"Já chci hned," zašeptala jsem.
"Fí, uvědom si, že tě rodiče mají vážně rádi, jenom jsou teď trochu zaslepení. Kdybychom zmizeli, ranilo by je to," stiskl mi ruku. "Vyřešíme to, jen se musíme uklidnit." Přikývla jsem. Samozřejmě, má pravdu.
"Tak jo, já napíšu Lily. Vůbec jsem neměla chuť, a myslím, že bych měla..." zvedla jsem se a cítila jsem se tak nějak silnější. Vesper mi dodal energii už jen svou přítomností.
"Já půjdu," pokývl.
Pustila jsem se do psaní. Vynechala jsem všechny ty ošklivé podrobnosti a nakonec z toho byl poměrně krátký, ale dobře vyznívající dopis. Sama jsem se sobě divila, proč jí to všechno nevysvětlím, ale asi to takhle bylo lepší.

* * *

Týden s Vesperem utíkal úplně jinak. Všechno bylo klidnější a způsobila to jeho přítomnost. Chodili jsme ven, i na koupaliště... Zdálo se to jako krásné prázdniny. Ale byl přede mnou strašák další soboty.
Den ode dne jsem byla zachmuřenější, i přes četná ujištění, že mě Vesper nespustí z očí. A pak konečně nadešel obávaný večer.
Tentokrát jsem si mohla vybrat šaty a zvolila jsem světle krémové, jednoduché a s velmi bezpečným výstřihem. Nezatěžovala jsem se s nějakým krášlením, stejně budu ráda, až vypadnu.
Venku jsme opět nastoupili do kočáru, který ale zamířil na západ, do sídla Rosierových. Popravdě, pokud vím, tak tam žije pouze Evan se svou matkou, ale jsou to jedni z nejhorších lidí. Když jsem byla ještě malá, byl nejlepším studentem na škole, ale nestal se nikdy ani prefektem. Nikdo mu nesvěřil důvěru, protože to byl šílenec.
Jejich sídlo bylo jednoznačně menší a zdálo se, že tu bylo i méně lidí. A jsem si jistá, že naprosto všichni to byli smrtijedi, až na mě, mého bratra a několika mladších lidí, kteří ale povětšinou k posluhovačům Temného pána vzhlíželi.
Evan Rosier na nás kývl a obrátil se zpátky ke hloučku mužů v černých hábitech. Zaslechla jsem pouze netrpělivý tón a pár slov, která sama o sobě nedávala smysl.
"Děsivé," poznamenal bratr a nespokojeně sledoval muže.
"Co?" nakrčila jsem nos. Jak mohl něco slyšet?
"Radši nic," mávl rukou a odvedl mě. Rodiče opět zmizeli.
Zdálo se, že zábava probíhá venku. Je pravděpodobné, že bychom se do domu nevešli, ale zahrada byla velká a plná stolů přetékajících jídlem. Prázdné tácy mizely a objevovaly se nazdobené, takže skřítci měli spoustu práce.
"Večer bude ohňostroj," oznámil mi Vesper.
"Jak to, zatraceně, víš?" vyjekla jsem.
"Zaslechl jsem to."
Mávla jsem nad tím rukou. Vesperovy výmluvy jsem už dávno přestala sledovat - jednou to zaslechl, podruhé si přečetl noviny, jindy zase tvrdil, že to prostě tušil.
Večer ubíhal pomalu, ale nerušeně. Malfoyovi vůbec nepřišli a dokonce jsem neviděla ani Blackovi. Dlouho jsme s bratrem seděli a tlachali o hloupostech, dokud jsem nezačala zívat.
Nedlouho poté se ozvalo hlasité cinkání příboru o skleničku a promluvil Evan Rosier. Příšerně nudný proslov na téma výborné zábavy a příjemného večera doplněný o nenápadné zmínky o světlých zítřcích.
"A jako sladká tečka ukončí naše dnešní setkání velkolepý ohňostroj, sestrojený Vitem Prskavým! Užijte si ho a ať se velmi brzy uvidíme!" Hlasitě zatleskal a všichni kolem se k němu připojili. Já tleskala velmi vlažně, ale nikdo si toho nevšiml. Postavili jsme se a vzhlédli jsme vzhůru k první vlně stříbrných ohňů, prozařujících zahradu. Pohled na ně mě omámil, plameny se proplétaly v hypnotickém rytmu a já si ani nevšimla, že se mezi mě a Vespera vmísili další lidé.
A pak mě někdo popadl za ruku a hrubě mě vlekl pryč. Vykřikla jsem a zjistila, že mi z úst nevyšla ani hláska. Zalomcovala jsem svým únoscem a spatřila dlouhé plavé vlasy. Hrůzou jsem úplně ztuhla, ale pak jsem se vzepřela o nohy a pokusila se ho zabrzdit. Těsně za mnou byl obrovský dav lidí, ale všichni sledovali s nábožným výrazem nebeské představení.
"Nech toho a nezdržuj," zachrčel mi vedle ucha žádostivý hlas. Žaludek se mi zhoupl a udělalo se mi špatně. Myšlenky se mi popletly a připomínaly mi dění na obloze. Měl by tu být Vesper! Ale co když taky sleduje ohňostroj? Ó, Merline, pomoz mi! Tohle se neděje, ne, tohle ne - ne, ne, NE!
Bojovala jsem s Malfoyem, ale marně. Nepoužíval kouzla, kromě silencia, ale byl mnohokrát silnější a už mě dotáhl až k bludišti z křoví. Tam jsem se mu vysmekla, jeho nehty mi sjely po zápěstí a zanechaly pálící cestičky. Ale byla jsem úplně zmatená a dopadla jsem na zem. Zvedla jsem se, vzduch mi v hrdle přímo hořel, nedokázala jsem najít správný směr, ale rozeběhla jsem se, důležité bylo být pryč, pryč, pryč...
Váha jeho těla mě povalila a já jsem se zapletená s ním skutálela z mírného návrší dolů, kde jsme už vůbec nemohli být spatřeni. Celou dobu jsem bezhlesně křičela o pomoc.
"Ty krávo," zasyčel Malfoy. Jeho ruce mi sjely po šatech dolů, ale to jsem prostě nemohla dopustit! Vykopla jsem koleno k jeho rozkroku, až vykřikl bolestí, ale stále na mě ležel a ať jsem se pod ním kroutila sebevíc, nepomáhalo to. Ruka s těžkým prstenem mě udeřila do tváře. Do očí mi vytryskly slzy bezmoci, nemohla jsem se ale takhle vzdát! Ještě jednou jsem vykopla, ale tentokrát mě tvrdě popadl za bradu, otočil mi hlavu a zatlačil ji do země. Před očima mi zajiskřily hvězdičky a chvíli jsem měla pocit, že ležím doma v posteli a já se pomalinku budím ze sna.
Drtil mi dlaní obličej a v puse jsem ucítila trávu. Jeho druhá ruka mi hořečnatě vyhrnovala sukni a koleny si kleknul na má stehna. Na jedné ruce jsem si ležela a příšerně mě bolelo rameno, ale druhou jsem se jako poslední pokus rozmáchla a trefila ho s co největší silou do nosu. Vymrštil své ruce k obličeji a zaúpěl a já se pokusila se od něj dostat.
Motala se mi hlava a příšerně mě bolela tvář. Cítila jsem, jak mi po ní stéká krev a kape mi na šaty, které už dávno ztratily svou barvu. Plazila jsem se vpřed po čtyřech a pořád jsem se snažila křičet.
"Faith!" zmateně jsem hledala očima bratra. "Excutio! Degravo!" Těsně za mnou se ozvalo hlasité heknutí a na zem dopadla mrtvá váha Luciusova těla. Se strachem jsem se ohlédla a viděla, jak ho jakási síla tlačí k zemi a zjevně mu způsobuje bolest.
Z Vespera vycházela silná záře a jako chapadla ovinovala Luciuse. Ten začal křičet. Všechno bylo neuvěřitelné a já jen se strachem lapala po dechu. Už žádné další hrůzy, prosím, já chci domů! Domů...
Někdo mě chytil za paži a přemístil se se mnou. Zahlédla jsem Vesperovu tvář a pak jsem dopadla tvrdě na nohy. Zhroutila jsem se na štěrk a nepřítomně jsem hrábla do kamínků.
"... nezůstávej na -" potřásla jsem hlavou, ale stále jsem nebyla schopná vnímat všechno, co říká. "Pojď, vstávej,..."
V další chvíli jsem klopýtala po příjezdové cestě k našemu domu, opřená o Vespera. Několikrát jsem si přejela rukou po tváři, protože mě svědila, a ten pocit se zhoršoval. V hlavě mi hučelo a začalo se mi dělat špatně od žaludku. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že ten pískavý zvuk je ve skutečnosti moje dýchání.
Merline! Měla jsem ruku celou od krve! Dívala jsem se na rudou barvu a všechno se se mnou zatočilo, podlomily se mi nohy a už jsem neměla dál sílu zůstávat při vědomí.

* * *

"Je to všechno tvoje vina! Neměla ses s ním zaplétat nebo co to bylo, kvůli tobě je v Azkabanu! Můj syn!" jekot mé matky se nedal přeslechnout a pomalu mě začal budit. Zopakovala jsem si, co říkala a prudce jsem otevřela oči.
Ležela jsem na své posteli, svítilo mi na ni slunce a svět se trochu točil. Zaostřila jsem na matku, které z očí sálala zlost a ještě něco mnohem horšího - nenávist.
"Co se děje?" zamumlala jsem. Sáhla jsem si na tvář, kde byl nějaký kus látky, asi obvaz. Samozřejmě, zatraceně,... Malfoy. Co je s Vesperem?
"Co se děje?" zakvílela matka hlasitě. "Vespera uvěznili, kvůli tobě! Můj syn, mé dítě, a ty jsi ho donutila zaútočit na tak vysoce postaveného mladíka! Jak jsi mohla být ta sobecká?" soptila a já měla pocit, že se mi to jen zdá. To není možné, aby se tohle skutečně dělo, aby byl můj bratr v Azkabanu!
"Ale já to tak nenechám! Dostanu ho ven, nenechám ho trpět dva měsíce! Ale ty -" ukázala na mě roztřeseným prstem. "Ty vypadni z mého domu!"
"Co - cože?" zakoktala jsem se. Ne, ne, ne... "Mami?"
"Nejsem už tvá matka! Nikdy jsem nebyla, není možné, abych porodila takovou zrádkyni!" Zvedla hůlku a všechny mé věci v místnosti se ihned vecpaly do kufru a ten zaklapl.
"Běž."
Přivřela jsem oči. Co to má znamenat? Tohle se neděje, ach, Merline, tohle se nesmí dít!
"Tak padej! Jdi mi z očí!" zajíkla jsem se, ale poslušně jsem vzala kufr. Co jsem mohla jiného dělat?
"Mami, já vím, že jsi hrozně rozčílená, ale já za to nemůžu, mami..." horečnatě jsem se snažila vše vysvětlit.
"Vypadni!"
"Odtáhl mě a já jsem nemohla nic dělat, a pak se tam objevil Vesper," chrlila jsem ze sebe. "A já jsem nechtěla, ale on -" znovu jsem se zajíkla, když na mě ukázala hůlkou.
"Okamžitě-odejdi!" zasyčela. Oči se jí téměř nepříčetně leskly.
"Mami..." kousla jsem se do rtu. "Nech mě to vysvětlit!"
"Evolo!" máchla hůlkou v neurčitém gestu. Narazila do mě tlaková vlna, která mě sice neodhodila, ale velmi rychle mě dopravila až před náš dům. Bezmocně jsem sledovala, jak se mi před očima zavřely vchodové dveře. S konečnou platností jsem si uvědomila, co se stalo.
Matka mě vyhodila z domu. Vydědila mě. Zavrhla.

Co jsem? Kým jsem? Nemám rodinu ani domov!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Samantha Samantha | 4. května 2014 v 17:24 | Reagovat

Teda.. podobný osud jako Siriusův. Zajímalo by mě, zda se uvidí a sblíží je tyto události... jsem zvědavá co se bude dít dál. Nečekala jsem takovou reakci od její matky, zdálo se, že ji má ráda. Navíc když jí muselo být jasné, že jí Malfoy ublížil a nemohla za to. Ale jak to, že poslali Vespera do Azkabanu? Malfoy to uhrál jako napadení jeho syna? Jsem napnutá jako kšandy co se bude dít dál. Půjde Faith k Lily? Co bude dělat do konce prázdnin? A co Vesper, také na Faith zanevřel, nebo jí vyhledá hned jak bude moci?
Kapitola je dobře napsaná, úplně mě vtáhla do děje a celou jsem ji přečetla jedním dechem. Těším se na pokračování :-) Přeji hodně štěstí nejen při psaní ;-)

2 Akras Akras | E-mail | 5. května 2014 v 21:12 | Reagovat

Postava Vespra se mi hned zalíbila ;-) názor jaký má na rodiče jako smrtijedy jsem nečekala, mě by to asi dorazilo :-) je hezké jak se stará o svoji mladší sestřičku a to že se ocitl v Azkabanu potom co zaútočil na toho slizkého zmijozela Malfoye potom co udělal Faith..grr...je to prostě nefer i když....mě to nedá musím se zeptat je to kvuli tomu kouzlu co použil? Bylo to nějaké zakázané? Neznámá či snad černá magie? Nebo špíš kvůli tomu že zaútočil právě na Malfoye? Matinka se nám tady tedy pěkně vybarvila :-) ze Síriem májí víc společného než si mohly myslet :D ach....jak se už těším na pokračování ;-)
P.S.: hodně zdaru ve škole ;-)
P.P.S.: proč jsou smrtijedi na své děti tak krutí to nepochopím....
P.P.P.S.: to Vesperovo kouzlo mě vážně zaujalo :-) doufám, že postupně odhalíš co je zač ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama