3. kapitola - Agáta

19. května 2014 v 15:26 | Lily of the Valley |  Nový život
Tak jo, já vím, taky bych mohla přidávat rychleji. :-) Dneska mám v plánu po dlouhý době zase něco napsat, navíc ve volných chvílích jsem se pustila do překladu jedné úžasné povídky, tak uvidím, co z toho bude. Zatím si můžete užít třetí kapitolu, opět děkuji za komentáře. :-)
Samantha: Jestli se sblíží? To by mě taky zajímalo, původně to tak bylo v plánu, ale nedávno mě napadlo něco lepšího... Ano, šlo o to, že Vesper napadl Luciuse, dokonce v jeho vlastním domě (lépe řečeno na vlastních pozemcích). Koho zajímají okolnosti, že?
Akras: Všechno mám v plánu, bohužel jsou v této povídce určitá místa, na která nejsem zrovna pyšná - a chování jak Siriusových, tak Faithiných rodičů mezi ně patří. Dneska už bych to napsala trochu umírněněji, ale co se dá dělat. :-) Za pár kapitol už bude vše aktuální a trochu rozumnější.
Tak, a teď už samotná kapitola...



Prázdná. Jsem sama, opuštěná a nemám kam jít.
Samozřejmě, nabízí se možnost jít k Lily. Ale nechápu, jak se to mohlo stát, ale nevím, kde bydlí. Vždycky stačilo říct Aquile "k Lily" a ona věděla. Možná bych jí mohla poslat zprávu... A po kom asi?
V rychlosti jsem si projela v hlavě krátký seznam lidí, kteří by mě dokázali přijmout u nich doma.
Lily.
Lily.
Možná Lily?
Merline, copak jsem tak nemožná, že nemám žádné jiné skutečné přátele? Všichni mí příbuzní jsou ve Francii!
Až na rodiče a bratra. Bratra, který je kvůli mně ve vězení. Jak se tohle mohlo stát? Můžu za to já?
Ale ne, nemůžu se tím teď zaobírat. Není přeci možné, aby byl tak dlouho v Azkabanu, když za nic nemůže. Určitě ho dostanu nějak ven.
Já? Jak bych mohla?
Zpět k tomu, kde vůbec budu bydlet.
Mysli, Faith, mysli. Děravý Kotel? Možná by to šlo, jen kdybych našla nějaké peníze... Zajela jsem rukama do všech kapes svého hábitu, otevřela jsem kufr a vše vyházela na polní cestu, kam jsem se přemístila.
V hábitu byly dva svrčky. V růžovém prasátku, které mi dala Lily, jsem našla zlatavý galeon. V zadní kapse podivných mudlovských kalhot se nacházely dvě libry. Pokud se nepletu, to je něco kolem šesti srpců. Na dnu kufru jsem posbírala asi dvacet svrčků.
Žádné jmění to není. Vlastně je to hrůza... Nikdy jsem se nemusela zaobírat penězi. Stačilo si říct a rodiče mi poslali, kolik považovali za vhodné. Lily mi to záviděla...
Když si uvědomím, kolik jsem dala za zbytečnosti při poslední návštěvě Prasinek, tak mě až mrazí. Mohla jsem mít přibližně o deset galeonů víc.
Noc v Děravém Kotli stojí od jednoho galeonu. Peníze dávají dohromady právě na ni.
No, stáním uprostřed lesa se nic nevyřeší. Vytáhla jsem čtyři srpce a odmáchla si Záchranný autobus.
O pět minut později jsem společně s neustále kýchajícím postarším čarodějem vystoupila v Příčné ulici. Zhluboka jsem se nadechla. Mám jeden den na to, najít si práci. Nejlíp s ubytováním a placením za každý den.
Ha ha.
Odpočítala jsem sedm svrčků a uložila jsem kufr do skříňky v Děravém Kotli. Hospodský i těch několik lidí v Kotli na mě udiveně zírali, ale nemohla jsem se tím zaobírat.
Vlastně jsem se nemohla zaobírat ničím jiným, než hledáním práce. Ignorovala jsem výzvy vlastního mozku, abych si sedla a najedla se, nebo si alespoň odpočinula, protože ta zatracená tvář tak bolí, ruku skoro necítím a klátím se jako opilá.
Ignorovala jsem taky své srdce, které si stěžovalo na útrapy světa a nutilo mě, abych skočila pod vlak.
Zamířila jsem do Mžourova. Vysvětlila jsem slečně své potíže a ta mi řekla, že brigádníky neberou a na pořádnou práci bych měla mít jistou adresu.
Madam Malkinová mi vysvětlila, že na tuto práci bere lidi pouze s praxí nebo vystudovaným oborem.
To samé se opakovalo i v Kouzelném zvěřinci a u Ollivandera jsem se ani neptala. V životě jsem tam nikoho jiného, než toho zkrouceného staříka neviděla.
Florian Fortescue sice vypadal mile a znala jsem ho ze školy, ale měl před svatbou a v obchodě mu pomáhala jeho příjemná snoubenka.
Do prvotřídních potřeb pro famfrpál jsem zamířila s vidinou sportu, který nenávidím, a asi to na mně poznali, protože se mnou jednali jako s kusem hadru. A opět mě provázely ony udivené a zdrženlivé pohledy.
Ještě Krucánky a kaňoury, potřeby do lektvarů - a nic.
Nikde, nic, nikoho.
Ano, hledáme brigádníka, ale musí mít trvalé bydliště a platíme pouze měsíčně.
Ano, ale chceme někoho s praxí.
Kručící žaludek mě velmi vytrvale upozorňoval, abych mu našla nějakou zábavu. Nakonec jsem zamířila ke Kotli a ani jsem si neuvědomovala, že pláču. Doklopýtala jsem ke stoličce u baru a poprosila hospodského o polévku.
"Copak je, holčičko?" starostlivě si mě prohlédl. Kašlala jsem na to, že si zjevně těch pár návštěvníků tohohle lokálu o mně myslí, že jsem kráva a vyklopila mu všechno.
"... a brácha se prej dostal do vězení a já už vážně nevím, co mám dělat, protože máma mě vyhodila z domu a řekla, že mě už nikdy nechce vidět a já mám u sebe jenom galeon a pár svrčků a potřebuju najít práci a bydlení a vůbec nic nechápu a -" myslím, že jsem ještě chvíli blábolila, dokud jsem nezaregistrovala, že si ke mně přisedla zahalená postava. Nacpala se svým objemným zadkem na stoličku, která se mírně nahnula, ale osoba si toho ani nevšimla.
"Agáto, nech ji být, vážně toho má asi dost," zamumlal hospodský.
"Hleď si svýho," zachraplala žena. Pravděpodobně žena. "Heleďse, možná bych ti něco mohla jakože nabídnout, že bys to zkusila. Jenomže to bys musela fakt jakože chtít, poněvadž ke mně se moc lidí makat nehrne." Huhlala hlasitě. Měla jsem potíže jí rozumět, ale co jsem pochytila, bylo náramně zajímavé.
"Zkusilas to v Mžourově? Tam mají takový kumbálek pro zaměstnance," prohodil hospodský, jakoby ženu nezaregistroval. Postavil přede mě misku polévky a já ji rychle začala cpát do sebe.
"To by musela bejt fakt zoufalá, kdyby šla k Agátě," zaslechla jsem tlumený hovor za sebou. Přemýšlela jsem během jídla a došla k názoru, že ta polévka je naprosto vynikající a že bych to měla - myslím tím Agátu - alespoň zkusit.
"A kde by to bylo?" otočila jsem se na zahalenou ženu.
"Ve Vobrtlý ulici," pokývala hlavou, když viděla můj údiv. Tam nepůjdu! Co kdyby mě tam někdo zase - STOP! Žádný další pitomý myšlenky.
"Obrtlá? Ale - ale..." polkla jsem. "Já myslím, že raději ne. Ještě se poohlédnu někde jinde, díky..." Agáta rychle přikývla a vykolébala se ze stoličky.
"Kdyby si nikde nic nenašla, tak mám hostinec U Šakalí nohy, hnedky na krajíčku Vobrtlý," prohodila. Ani nápad, tam mě nikdo nedostane.
Zbytek dne jsem se potloukala po Příčný a několikrát jsem nahlédla do Obrtlé, ale když už jsem tam skoro zacházela, uviděla jsem nějaké pochybné individuum a rychle jsem se otočila.
Ubytovala jsem se v Kotli a bez večeře jsem šla spát. Na pokoji jsem se opravdu hodně napila vody z kohoutku, i když chutnala tak nějak rezavě, abych zahnala pocit prázdného žaludku, ale dosáhla jsem jen efektu, že když jsem si lehla, cítila jsem se jako na moři.
Ale protože jsem byla celý den unavená, usnula jsem opravdu rychle a beze snů.
Další den mě probudilo slunce, které se opíralo do okenních tabulek a žhavilo celou místnost. Už tak brzy bylo velmi teplo a měla jsem tušení horkého a dusného dne.
Postavila jsem se před zrcadlo a velmi rychle jsem si uvědomila, proč na mě tolik lidí zíralo. Na tváři se mi odchlipoval obvaz, kdysi možná bílý. Teď na něm byly stopy zaschlé krve. Pečlivě jsem ho odtáhla, aby to moc nebolelo, a podívala jsem se poprvé na památku na Luciusův prsten.
Odporná, rozšklebená rána, ze které asi vznikne odporná a rozšklebená jizva. A na lícní kosti.
Merline, vypadám hrozivě. Už asi nebudu ta hezká holka, kterou pozvalo na ples pět kluků z ročníku... Teď jsem asi ta zjizvená.
Ale je to špatně? Není dobře, že to bude odpuzovat další odporný chlípníky, jako je Malfoy? Určitě se už nemusím bát, že bych se někomu s tímhle líbila.
Přelepila jsem obvaz zpátky a pro jistotu jsem ho upevnila lepícím kouzlem po okrajích.
Když jsem večer usínala, napadla mě ještě další možnost, jak to vyřešit. Mohla bych to zkusit v mudlovských obchodech, vždyť to nemůže být moc odlišné od našich, ne?
A tak jsem se v deset hodin dopoledne vydala do víru mudlovského velkoměsta. V životě jsem se v tom nepohybovala a možná jsem měla trošku strach, ale jsem přece čarodějka, ne? Snažila jsem se držet se davu a nezacházet moc daleko od Kotle.
Zamířila jsem si to do prvního obchodu s oblečením, protože to už jsem alespoň na sobě párkrát měla. Mladá dívka u pultu mě uvítala nevrlým pohledem a když jsem zamířila přímo k ní, zdálo se, že ji už předem otravuji.
"Dobrý, prosím vás, nehledáte někoho na brigádu?" promluvila jsem slušně.
"No, asi jo, já bych se musela zeptat vedení," chvíli počkala, jako by chtěla, abych ji zastavila, že to není třeba. "Tak já jdu, no."
Zmizela od pultíku a za pár minut se s ní vrátila hubená žena, která měla ruce i kotníky ověšeny různými náramky.
"Tak vy hledáte brigádu? Kolik vám je let?"
"Sedmnáct," usmála jsem se.
"No, ale my hledáme někoho plnoletýho, takže pardon..." zavrtěla nechápavě hlavou nad tím, jak je možné, že k ní chodí samí idioti.
"Ale vždyť JSEM plnoletá," nechápala jsem. "Je mi sedmnáct!"
"Vy jste cizinka nebo co?" protočila oči žena.
Dívka se s tím tak nepárala. "To je kráva," zahuhňala.
"Pardon," zakoktala jsem se. Vůbec jsem nevěděla, jak se bránit, protože jsem je naprosto nechápala. Copak mudlové nejsou plnoletí v sedmnácti? Co je to za blbost?
Na ulici do mě vrazil nějaký cílevědomý chlápek s kufříkem v ruce. Všichni procházeli kolem a vůbec si mě nevšímali. Jak odporný svět... Zamířila jsem k dalšímu obchodu, vyzbrojena jednou vědomostí. Musím být starší. Ale o kolik? Tak, aby to bylo uvěřitelné, takže maximálně devatenáct, a to už je dost nereálné.
Vešla jsem tedy do dalšího obchodu, tentokrát s čajem a různými hrníčky. Nic se nepohybovalo a bylo to tak nějak zamrzlé. V dětství jsem milovala svůj hrnek, říkala jsem mu Fred a byl to kamarád.
Kde vůbec je? No, to je jedno...
"Dobrý den, nehledáte teď brigádníky?" usmála jsem se na zvláštně oděného mladíka. Měl na sobě rozšiřující se rukávy jak u dlouhého, zeleného trička, tak i u džín.
"Asi ne, ale kdyžtak mi dejte kontakt, já vám zavolám, až přijde šéf."
"Kontakt?" zamračila jsem se. "Zavolá - te?" zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla, že mudlové používají ten... tefleton. Nebo tak nějak. Tafleten... Telfetan... Spíš tefleton.
"Hm," zadíval se na mě modravýma očima s jakousi nevýraznou vrstvičkou znudění.
"Pardon," otočila jsem se na patě a vyšla ven.
Ne, tohle nepůjde. Mudlové jsou moc divní na to, abych je dokázala pochopit a nezesměšnit se při tom. Ale jak to mám tedy udělat?
Byla jsem ráda, že jsem dokázala trefit zpátky ke Kotli. Rozčíleně jsem vydupala nahoru do svého pokoje a zhroutila jsem se na postel. Co mám dělat? Kam se vrtnout? Už ani v Kotli zůstat nemůžu! Po tvářích se mi opět řinuly slzy a cítila jsem, jak některé nachází cestičku ke zranění a začínají pálit.
Alespoň že mě ta bolest trochu probudila. Nemám už jinou možnost, než jít do Obrtlé do hostince U Šakalí nohy...
Sebrala jsem kufr a opatrně jsem sešla ze schodů. Hospodský se mě na něco ptal, ale já jsem jen zavrtěla hlavou a ufuněně pokračovala na dvorek. Vyťukala jsem směrnice do zdi a prošla Příčnou až na konec. Tentokrát jsem neváhala a zabočila do Obrtlé a skutečně, hned po pár krocích se přede mnou houpal vývěsní štít, na kterém havran (nebo vrána nebo krkavec) držel v zobáku packu z které čouhala kost. Skvělý...
V celé ulici nikdo nebyl, až na párek vyhublých koček, které číhaly u díry.
Použila jsem mohutné klepadlo, které rozdunělo celý dům, alespoň se mi to tak zdálo. Pár vteřin poté se dveře skřípavě otevřely a odhalily zašedlý lokál, ten nejhorší pajzl, jaký jsem kdy viděla.
"Zavřeno!" zaslechla jsem povědomý hlas. Nejistě jsem se zastavila a stále jsem držela otevřené dveře. "ZAVŘENO!" Zaječela Agáta ještě hlasitěji.
Kousla jsem se do rtu a otočila jsem se zpět.
Ale no tak! Moje skutečně poslední šance!
"To jsem já," ozvala jsem se.
"U Merlinových nejšpinavějších spodků, ten, kdo tě učil, jak se představit, odvedl vážně mizernou práci." Hlas se blížil, až ze dveří za pultem vyšla (nebo se spíš vykolébala) Agáta. "Jo to seš ty. Já sem říkala, že přideš, ale voni že prej né..." vycenila zuby, asi se pokusila smát. Měla bledý, neforemný obličej a v něm zářily malé, zelené oči.
"No... Ale vážně potřebuju někde bydlet." zamumlala jsem.
"Žádnej problém, šak seš v hostinci. Ne sice tak nóbl, jak je Kotel, ale postele fakt máme." Ne tak nóbl jako Kotel? No páni, tak to se bojím, co uvidím...
Ale kuš, nic jiného nemám. "Budeš pracovat vod hodiny, po večerech a jinak budeš mít volno. Na platu se dohodnem pak, ale pokoj ti z něj strhnu." Přikývla jsem. "Tak pojď," máchla rukou a odkryla látkový závěs, za kterým kupodivu vedlo schodiště. Prošla jsem kolem několika vratkých stolů a ucítila nepříjemný zápach rozlitého alkoholu. Nohy se mi lepily na podlahu a já neměla zrovna chuť si ji prohlížet. S funěním jsem dostala kufr do prvního patra. Chodba vypadala líp než hlavní místnost dole, ale i tak to byla dost hrůza.
Agáta otevřela hned první dveře před schody a pustila mě před sebe. No, popravdě, pokoj nebyl tak příšerný, jako jsem se bála. Vlastně byl skoro totožný, jako ten v Kotli - obyčejná postel, velká skříň, stůl a židle. Okno vedlo do Obrtlé, což nebyl ten nejlepší výhled, ale alespoň bylo dost vysoko, aby mi do něj nikdo nečuměl.
Vešla jsem dalšími dveřmi do koupelny, která už asi zažila lepší časy, ale byla celkem čistá.
"No tak, dámo, jak se líbí?" Agáta se posadila na židli, která slabě zasténala, ale držela.
"Je to skvělý," usmála jsem se křečovitě. Ne, že bych lhala, ale už jsem měla plný zuby toho věčnýho usmívání se.
"Pche, je to pajzl. Ale vydělává, jenomže už to nestíhám. Už si někdy pracovala za barem?"
"Ne," přiznala jsem se. "Ale snad to nebude tak strašný, p-paní..." zakoktala jsem se, když jsem si uvědomila, že ji přeci nemůžu oslovovat Agáto.
"Nebuď blbá, paní, pche, kdo by si mě bral? Pro všecky sem Agáta, tak proč bys mi tak neměla říkat ty?" pokrčila jsem rameny. "A teď mi pěkně pověz, jak je možný, že se holka jako ty voctla U Nohy."
"Už nebylo kam jinam jít," rezignovaně jsem si povzdechla. Stejně už všechno slyšela u Kotle. "Jak víte - víš, tak mě vyhodili z domu a bez peněz jsem nevěděla, co dělat. No, a nikde mě nevzali, protože asi čekají, že mám domov a všechno je v pohodě. Dokonce jsem byla u mudlů, ale oni chtěli... Eh, to je fuk." odkašlala jsem si.
"A co to bylo s tím bráchou?" uvědomila jsem si, že tohle už je trochu víc všetečná otázka, ale už mi na tom moc nezáleželo.
"Já vlastně nevím. Ale odhaduju, že to bude kvůli tomu, že mě zachránil před Malfoyem, a ten ho nějak dostal do Azkabanu..."
"No jistě, Malfoyovi patří polovina ministerstva," odfrkla si Agáta. "Ale stejně není možné, aby ho takhle dostali za mříže. Třeba s tím budu moct něco udělat," mumlala. "Malfoy už mě pěkně vytáčí, i ty jeho povedený kamarádíčkové. Furt mi ničí lokál."
"U Roweniny hole, copak sem chodí Malfoy?" vykulila jsem zděšeně oči.
"Ale kdeže, teď už na tohle nemá čas, ale čas vod času se tady vokáže některej z těch jeho kumpánů."
"A co teda mám dělat?" změnila jsem rychle téma. Bavit se o tom prasákovi jsem neměla v plánu po příštích deset let.
Ne, že by se mi to skutečně vyplnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | E-mail | 19. května 2014 v 21:04 | Reagovat

Jéj :-) nová kapitolka :-) moc, moc se mi líbí jak dej pokračuje ;-) Agáta se mi docela zamlouvá :-) podle mě jí rodiče mohly dát aspon pár galeónů na začátek tak cca 5? muselo jím být jasné že si hned tak nesežene práci když ještě nedodělala školu... no nachám to tak :-) jsem si vědomá toho že to má svůj důvod ;-) Merlinovy dík za Agátu :-) mylím si že se Faith bude ve své nové práci líbit.. i když nevím jak ze začátku ale později určitě ;-) doufám že jí nakonec pomůže s tím bráchou.. už se těším na novou kapču :-D
P.S.:myslím že by to nebylo ono bez tech momentů ;-) jej překlad :-) věřím že se ti povede :-D

2 Samantha Samantha | 20. května 2014 v 11:36 | Reagovat

Teda, tak to jsem nečekala. myslela jsem si, že jí dá práci někdo v Příčné ulici, nebo třeba v Kotli. Ale Obrtlá mě nenapadla. Ale je to hodně zajímavý :-) Doufám, že brzo bude moct kontaktovat Lily, že se potkají, nebo si třeba vzpomene na nějakou adresu, která jí k Lily dovede. Agáta se mi líbí. Bude to asi nebezpečná ženská, ale taky s dobrým srdcem. Zajímalo by mě, jestli nakonec Faith pomůže osvobodit bratra.
Každopádně se moc těším na pokračování :-) Hodně štěstí nejen při psaní ;-)

3 Akras Akras | 7. června 2014 v 12:39 | Reagovat

Ehm... jen tak mimochodem.. kdy můžeme očekávat další dílko? ;-) chápu že je teď zkouškové a máš toho hodně.. ale tak přibližný termín? i kdyby to mělo být za měsíc.. nevadí prostě abychom se měly na co těšit :-) nebaví mě chodit sem den co den a nevidět něco nového.. neber to zle ;-) jen jsem strašně nedočkavá.. :-D hodně štěstí, ať vše zvládneš levou zadní ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama