4. kapitola - Začátky

15. června 2014 v 22:54 | Lily of the Valley |  Nový život
Já vím, já vím, a hrozně se omlouvám. Teď nemám vůbec myšlenky na psaní, ale ono mě to zase popadne. :)
Překlad mě docela baví, jen je problém, že jsem líná až za hrob, a ještě jsem se nedokopala zeptat se na souhlas autorky. Takže to taky chvíli počká. :-)
Akras: Mohli, a rozhodně ji nemuseli vyhánět. ;-) Ale co se stalo, stalo se... A co jsem napsal, napsal jsem, když už jsme u toho, a přepisovat se mi to potřetí nechtělo, ale je pravda, že ze začátku tam prostě nějaké díry jsou. :-)
Jinak se hrozně stydím, a doufám, že od začátku července už to pojede nějak rozumně. :) Díky za komentáře!
Samantha: Děkuji... Lily je zatím trochu odsunutá, ale dále jí bude až moc. ;-)
Snad vám čekání alespoň částečně vynahradím tím, že je kapitola o něco delší, než je obvyklé.




Nevěděla jsem, co čekat. Tak trochu jsem se bála, že to bude temné a pravděpodobně plné smrtijedů, ale na druhou stranu, co když tu budou fajn lidi a já budu vypadat jako pitomec nebo náfuka?
Podívala jsem se po malém lokále a spočítala stoly a židle. Šest stolů, čtyři po čtyřech židlích a dva po šesti, to je dvacet osm hostů plus čtyři barové židličky (ještě nebezpečněji vypadající než v Kotli), takže maximálně třicet dva. Už to by mi stačilo.
"Agáto, bývá tu narváno?" se zájmem jsem se otočila k ženě a sledovala, jak ometá špínu z pultu.
"Tak je pondělí, to jich tu moc není, spíš stálí hosti, bratři Chvazovi, Gerry, Anafas a jeho kumpáni... Tak kolem deseti. Budou v klidu, pokud je přesvědčíš, že se umíš bránit." Odmlčela se a zjevně mě hodnotila pohledem. "Víš co? Vezmi si tuhle utěrku," hodila po mě špinavým kusem hadru. "Když budou otravovat, plácni je s ní přes nos." Zvedla jsem hadr k obličeji a ucítila jsem příšerný smrad, ze kterého se mi docela zvedal žaludek. "Jo, a hlavně s nima mluv. Voni budou v pohodě, ale nesnášej, když vypadáš nějak nadřazeně. To voni totiž viděj celej život, že jo, a v hospodě to fakt nečekaj."
"Rozumím," přikývla jsem a narovnala se.
"U všech kůrolezů, holka, to takhle fakt mluvíš normálně?" vyštěkla Agáta. "Rozumím, ano, děkuji; zatraceně, ještě začnu litovat, že..." Kousla jsem se do rtu. "A přestaň vypadat tak provinile! A NELITUJ se!" Ušklíbla jsem se. "I tohle je lepší," pokývla hlavou.
"Takže mám bejt milá a kdyby něco, fláknout je utěrkou přes ksicht?" Zkusila jsem mluvit hůř, než jak jsem zvyklá, ale nešlo mi to přes rty.
"No takhle to je dobrý," povzdechla si. "Snad to časem půjde líp."
"Snad," zamumlala jsem a posadila se na židličku. "Tak co všechno mám umět?"
Odpoledne jsem se učila, jak nalévat pivo (no, tohle už jsem trochu znala), naučila jsem se, kde najít ohnivou whiskey, švábí víno a Kouř. Kouř je asi ta nejhorší břečka, jakou jsem kdy pila, smrdí po benzínu a všeobecně se po něm dobře zvrací.
Agáta se snažila mi vštípit do hlavy, že se mám chovat sebevědomě, ale ne moc, prostě aby věděli, že mám nějaké hranice.
Mohla bych jí prostě odpovědět, že je to v klidu, ale nebylo. Nejsem zrovna ten sebejistý typ, když přijde na cizí lidi.
Už jsem si začínala klást otázku, co tam vůbec dělám, když Agáta zamručela:
"Už jde starej Terence a, hm... Myslím, že za ním se táhne Gerry. Gerryho se neboj, von je v klidu, jen ho nenech, aby ti čichal ke krku." Zděšeně jsem zvedla oči k Agátě. "Jo, je to krapet upír, ale jak říkám, tady by si nic nezkusil."
"Merline," zamumlala jsem. Zaskřípěly silné dveře a dovnitř vešel vysoký, i když maličko shrbený muž. Musel být obrovský jako mladík, protože i teď dosahoval výšky kapitána Havraspárského famfrpálového družstva... A to je co říct, to mi věřte.
"Terenci," pokývla Agáta hlavou. "Tohle je Faith, moje nová pomocnice," strčila do mě.
"Brej večír," měl velmi zvučný hlas, ale mluvil trochu nesrozumitelně.
"Dobrej," usmála jsem se. To už vstoupil i druhý návštěvník.
"Dneska tu jsem brzy," zamrkala jsem údivem nad tak příjemným hlasem. Gerryho jsem vůbec neviděla, protože se skrýval za hluboko spuštěnou kápí. "Ale ale, koho tu vidím? Krásný večer, slečno," uklonil se a přešel ke mně. Trochu mi připomněl Abraxase Malfoye.
"Díky," zvedla jsem obočí. V tu chvíli jsem prohlédla stínem za kápí a uviděla jeho tvář. Ze všech sil jsem se snažila nezměnit výraz v obličeji, ale asi na mě bylo trochu poznat, že mě vyděsil. Byl velmi bledý, s docela pěknou tváří, malinko křivým nosem, ale s zářivě rudýma očima i rty. Usmíval se, ale se staženými rty.
"Rád vás poznávám," přejel si jazykem po rtech a já na chvíli spatřila dlouhé špičáky.
"Gerry, tohle je Faith. Ani se neopovažuj na cokoliv pomyslet, nebo tě sem už nikdy nepustim," promluvila Agáta trochu ostřeji, než jsem považovala za vhodné. Vždyť byl docela... Ale no tak, je to upír. Zase tak zoufalá nejsem. "Běž si sednout. Co si dáte, mládenci?"
"Podej mi popelník, zlato," zabručel Terence. Agáta na mě mrkla, tak jsem sáhla pod pult a přinesla mu skleněnou misku. V životě jsem to neviděla, ale taky jsem v životě moc lidí, kteří kouří, nepoznala. Terence si zapálil cigaretu a labužnicky vdechl.
"Gerry, mám tu pro tebe švába," podala mi Agáta vysokou sklenku plnou červené tekutiny. Bylo to samozřejmě víno, ale když jsem ho před několika hodinami chutnala, přišlo mi nějaké jiné. Teď mi to konečně došlo. Mělo chuť po železe, jako krev... Donesla jsem sklenku Gerrymu a nervózně jsem se usmála.
Do Šakalí Nohy vešla skupinka pěti čtyřicátníků, kteří se mezi sebou hlučně (a trochu sprostě) bavili.
"To je Anafas," zašeptala Agáta. "Dávej si na ně pozor, jejich objednávky vyřizuj nejdřív. Běž k nim a napiš si, co chtějí." Poslechla jsem ji a stoupla si ke stolu.
"Dobrej," usmála jsem se na ně. Všech pět jich na okamžik zmlklo, než jsem zaslechla první narážku.
"Nazdárek, krasavice," protáhl jeden z nich.
"To je ale prvotřídní masíčko, co?"
Zamračila jsem se.
"Co si přejete?" zeptala jsem se.
"Toho by bylo," zaslechla jsem ještě další poznámky.
"Ptám se, co si dáte k pití," snažila jsem se být důraznější.
"Pětkrát dvojitej Kouř," objednal ten prvotřídní-masíčko idiot.
"Fajn," otočila jsem se a vrátila se za pult. Agáta se na mě zamračila.
"Buď milá," zdůraznila. "Ale jinak dobrý."
A tak jsem začala poprvé pracovat. Než jsem si zvykla na to, že jsem šla do postele ve čtyři ráno, mívala jsem problémy se celý den soustředit. Ale koncem týdne už jsem měla pocit, že jde všechno dobře.
A pak mi Agáta ukázala dveře, o kterých jsem neměla vůbec tušení. Nemyslím to nijak metaforicky, protože tyhle dveře byly totálně hmotné. Vedly do salónku naprosto odlišného od vzhledu hlavního lokálu. Vypadal jako skutečný gentlemen´s club, s dřevěným obložením, pohodlnými křesílky, krbem a knihovnou na kraji.
"Vo tomhle nikdo nemá ani šajna, to bych mohla rovnou zavřít krám, kdyby ty pitomci věděli, že jim za prdelí seděj ministerský. V Noze ti to de dobře, ale todlencto je trochu inej kalibr... Ale tudle sobotu tu budeš jenom ty, já mám ňáký voplejtačky na ministerstvu, trochu sem zatahala za šňůrky a vypadá to, že tvůj brácha se dostane ven dřív."
"Oh... Páni!" šokovaně jsem se na ni podívala. "Vážně? Oh, vážně? Díky, páni!" blekotala jsem chvíli. Agáta na mě vrhla její obvyklý pohled plný opovržení, ale tentokrát mi vůbec nevadil. Už jsem začínala chápat všechno to její ohrnování nosu.
"A teď běž, za chvíli přijde Terence."
"Dík, Agáto," usmála jsem se na ni. Zvedla obočí a odfrkla si.
"Zatím se ještě nic nestalo."
Další den jsem si vyšla do Příčné. Mám pocit, že ta ulice je vždycky tak nějak světlejší, ale asi poprvé mi to přišlo nepatřičné. Začínala jsem si zvykat na přítmí a jakési větší soukromí v Obrtlé. Samozřejmě, že tam bylo pár obchodů, do kterých bych v životě nevstoupila a pár lidí, se kterými bych už nikdy nechtěla promluvit, ale všeobecně se mi tam začínalo líbit.
Když jsem nad tím přemýšlela, docházelo mi, že by to byl krásný čas, nebýt pár drobností, jako například ta, že mě rodiče vyhodili z domu. Nebo ta, že je Vesper kvůli mně uvězněn.
Ale jinak... Se mi zdálo, že strach z Obrtlé se přeceňuje. Musela jsem si zvyknout mít hůlku stále u sebe a pro jistotu jsem si brávala s sebou i botičky, ale nikdy jsem je nemusela použít.
Botičky jsou skutečně malinké botky, které, když se položí na zem a namíří správným směrem, mohou způsobit nepříjemnosti. Drobné. Ale pro osoby opačného pohlaví i bolestivé.
A tak, kromě zdravé ostražitosti po večerech, jsem se v Obrtlé cítila dobře. Hodně mi k tomu pomáhali naši "zákazníci". Starý Terence se čas od času objevoval na ulici a prodával drobnosti, o kterých jsme nechtěli vědět, odkud pocházejí. Vždycky, když jsem ho potkala, dával se se mnou do řeči a občas mi trochu radil.
Gerry byl v pohodě. Nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, že vysátí mé krve mu k ničemu nepomůže, přestože jsem čistokrevný kouzelník. Jeho zavilé představy o tom, že čistá krev mu dá nesmrtelnost, jsme mu, doufám, vymluvily. Ale stejně si na něj musím dávat pozor.
Na tváři se mi utvořila jizva. Je ještě hodně ošklivá, čerstvá, a já věřím, že takhle hnusná a viditelná bude dlouho. Přijde mi, že se za ni můžu shovat, že ze mě může být někdo víc... dospělejší? Já nevím jak to nazvat, ale už se tak nebojím někomu ukázat hůlku a vyprovodit ho z místnosti. Asi jsem se naučila, že život se má žít na sto procent. Už si nevymýšlím, co všechno udělám, až budu samostatná. Teď jsem a dovedu se o sebe postarat.
Většinou.
Ale kdyby mi někdo řekl, že to bylo nedorozumění, tak neváhám a vrátím se zpátky do života, kde mám dostatek peněz, oblečení i přátel.
Chybí mi Lily. Ale zároveň nechci, aby viděla, jak žiju. Asi by se na mě vykašlala, protože ona byla vždy bezstarostná (víc než já!), a nesnášela, když jí někdo přidělával problémy.
A teď jsem já ten problém. Nemá smysl si nalhávat, že se vrátím zpátky do Bradavic, jako by se nic nestalo. Je přeci spousta lidí, kteří se uživí i bez zkoušky O. V. C. E., tak proč ne já? Nebyla jsem nikdy skvělý student. Poté, co se můj bratr stal ve druháku nejlepším střelcem na škole, ve třeťáku si ochočil testrála a v páťáku měl všechny N. K. Ú. vynikající nebo nad očekávání. O konci sedmého ročníku ani nemluvím, to se prokázal jako nejlepší student Bradavic a odjel si na zaklínačskou školu do Norska.
No, ale to už jsem byla na škole dávno já, a velké naděje do mě vložené jsem zklamala asi tak o sto procent víc, než si mysleli moji rodiče.
Bolelo to a hodně jsem Vesperovi záviděla. On měl všechno, moc, sílu, náklonost učitelů, hordy oddaných přátel, pyšné rodiče...
Já jsem měla Lily, která možná byla lepší, než Vesperovi přátelé, ale pořád to byla jedna holka.
Moje magická moc se dá přinejlepším popsat jako průměrná. Famrfrpálové dovednosti... No, bavilo mě létat v prvním ročníku, ale famfrpál je prostě moc tvrdý sport, na to nemám.
Učitelé mě nenávidí. Jsem noční můra všech pořádkumilých profesůrků, kteří chtějí jediné: dostat domácí úkoly včas a mít od nás pokoj. To není úplně moje parketa.
Ale Vesper nikdy nebyl jako rodiče. Na škole mi náklonost najevo nedával, ale doma, o prázdninách, jsme spolu vždycky strávili ty nejlepší chvíle. On věděl, jak mě utěšit, když jsme se pohádali s rodiči, jeho neustálý optimismus mi až skoro lezl na nervy. Později, když už byl v Norsku, jsme se vídávali méně, ale zato mi dokázal hodiny vyprávět o své škole. Já jsem byla v té době posluchač. Neměla jsem o čem mluvit, protože pro mě Bradavice vždycky byly školou, na které Vesper studoval a znal všechny tamní drby i po dvou letech, co odešel.
A teď je kvůli mně ve vězení. Myslím, že je na čase, abych něco udělala já.

* * *

Co jsem tedy udělala? Nakonec nic zvláštního; podala jsem žádost o návštěvu v Azkabanu. Bylo mi to rychle povoleno, a během týdne jsem se dostavila na ministerstvo.
Agáta mi dala volno (hned po tom, co mi vynadala, že jsem jí o plánované návštěvě nepověděla), a já se vydala na odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů.
Zeptala jsem se nějaké prastaré ženské, která seděla na rozviklané stoličce, obklopená štosy zažloutlých papírů. Bez jediného slova mi ukázala na dveře s nápisem Velitel.
Zaklepala jsem a v odpověď mi zabručel hluboký hlas: "Vstupte." Nakoukla jsem dovnitř a na okamžik jsem se zarazila. Padesátník sedící v křesle vypadal, že mu chybí pár důležitých částí těla. Tvář měl zjizvenou a ruce, klidně spočívající na pracovní desce stolu, taky nebyly nejhladší.
"Dobrý den," odmlčela jsem se, protože jsem najednou nevěděla, jak pokračovat. Za posledních pár dnů jsem viděla hodně znetvořených lidí, a několik dost-možná-nelidí, ale z nějakých důvodů jsem se před tímhle člověkem necítila ve své kůži. Jeho oči se do mě zabodávaly a já si byla jistá, že ví víc.
Něco zachrčel a mně naštěstí došlo, že to neměla být žádná artikulovaná odpověď.
"Já jsem Noirová, chci navštívit v Azkabanu bratra." Vymáčkla jsem ze sebe. Podařilo se mi udržet se a nevypísknout, když rychle vstal.
"Musíte podat žádost." stroze mávl ke dveřím.
"Hotovo," podala jsem mu potvrzenou listinu a chvíli vyčkala, než ji zkontroloval a projel několika zjišťujícími kouzly.
"Ještě nedostudovaná," zabrblal.
"Ne každý potřebuje OVCE," odsekla jsem.
"Dobře. Nebudete se nikde zastavovat, půjdete vedle mě, nebudete mluvit, necháte svou hůlku u vchodu a budete dodržovat všechna opatření, které vám nařídím během návštěvy." Nerozhodně jsem přikývla.
"Budete v -" odkašlala jsem si, "- cele?"
"A co jste myslela, že vám nechám soukromí, aby mohl uletět?" zavrtěl hlavou. "Copak vy jste nebrali kouzelnické zákony nového století?"
"Ale jo," opáčila jsem. "Aspoň myslím. Jo, no, možná sem si psala nadpis - ale ne, to spíš sem ho viděla..." Uvědomila jsem si, že to byla asi řečnická otázka. "Pardon, já to nemyslela tak, že bych to nevnímala, to fakt ne, teda, vlastně - vlastně samozřejmě poslouchám. A mlčím."
"Proč vás nedoprovází rodiče? Je to standartní postup, nechápu, že vám to bylo potvrzeno." Nenápadně přeskočil téma. To je od něj fajn, aspoň jsem se nemusela utápět v jedné trapné situaci a hodil na mě další.
"Prostě jdu sama," odsekla jsem.
"Což rozhodně není obvyklé," zabrumlal si pro sebe podezřívavě. "No dobrá, potřebuji si tam něco vyřídit, tak vás vezmu." Z náprsní kapsy hnědého saka vytáhl kapesník a rozklepl ho. Plocha kapesníku zvětšila několikrát svůj objem, ale on s tím nebyl spokojený a proto ho zvedl nad hlavu a ještě několikrát s ním zatřásl, takže se na nás snesla v záhybech bílá, jemná látka a oba nás zakryla.
Velitel začal čarovat, a já si nebyla vůbec jistá, jestli je to jedno velmi dlouhé a složité kouzlo, nebo řetězec jednodušších. Nikdy jsem nikoho takhle kouzlit neviděla, bylo to tak samozřejmé, rychlé a zjevně účinné, že jsem se cítila jako na představení v opeře. Mohla jsem ho pouze obdivovat bez možnosti, že bych takové dovednosti někdy dosáhla.
A najednou všechno kolem nás ztmavlo a látka zčernala. Náhle jsem si uvědomila, že celou dobu okolí postupně chladlo a místo červencových vysokých teplot jsem cítila, že potřebuji něco teplejšího na sebe.
Velitel si z toho nic nedělal a strhl z nás látku. Ta se zatřepetala a snesla na kamenné dláždění pod námi.
Mně přejel mráz po zádech, když jsem si prohlédla, kde stojím. Zdálo se mi, že je to most, ale z nějakého důvodu jsem nebyla schopna přejít k okraji. Přede mnou nebylo vůbec nic, jen stále se vzdalující cesta nad ničím. Když jsem se otočila, nosem jsem vrazila do železného kování a jen tak tak jsem se udržela, abych zděšením nevykřikla. Místo toho jsem zalapala po dechu a snažila se uklidnit splašené srdce.
"Vítej v Azkabanu."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | E-mail | 16. června 2014 v 7:26 | Reagovat

Povedené, vážne povedené ;-) přečetla jsem to jen tak zběžně, ale musím říct že se mi to líbí :-) na  některých místech jsem se dobře pobavila, na mě je teď moc brzo abych se nějak moc vypisovala a ktomu ještě spěchám tak se omlouvám za kratší komentář :-? ale dopášu když přijdu domů ;-)
LILY: to nevadí, já to chápu, ke konci roku je toho vždy strašně moc, a ktomu je teď zkouškové.. hodně štěstí at se vše zdaří ;-)

2 Samantha Samantha | 18. června 2014 v 10:13 | Reagovat

Teda tak to bylo vážně dobré. Líbily se mi hlavně scény v hospodě a musím se přiznat, že by mě zajímalo, jak se Agátě povedlo "zatahat za pár nitek". To k ní chodí tak vlivní hosté? Tahle povídka se mi líbí čím dál víc. Vždycky, když dočtu kapitolu, jsem napnutá jak kšandy, jak to bude pokračovat. Jsem zvědavá, jak bude probíhat návštěva v Azkabanu... jak na ní zareaguje bratr a co z toho všeho ještě vzejde. Každopádně přeji hodně štěstí ve škole, při psaní, i celkově v životě ;-) Měj se krásně!! :-)

3 Akras Akras | E-mail | 3. července 2014 v 15:21 | Reagovat

Omlouvám se že píši tak pozdě... od mého komentáře uplynulo už 17 dní a já jsem schopná se ozvat až teď *velice se stydím*... nu, měla bych se polepšit ;-) Kapitolku jsem si přečetla jěště jednou a musím říct že po tom odstupu jsem byla mnohem všímavější než prvně.. (teda doufám :-) ) Pokud se teda nemýlím tak Agáta má styky na ministerstvu tak, že k ní chodí vlivní ministerský pracovníci do toho skrytého salónku (asi by nebyli nejšťastnější kdyby prasklo kam to vlastně ty krysi chodí :-D )... je to tak? podle mého názoru to Faith bere velice dobře.. myslím tím situacive které se nachází, a to že je zvyklá na jinépoměry. Být čistokrevnou kouzelnicí bez peněz když cely život o ně neměla nouzi je samo o sobě na nic.. k tomu pracuje a žije v Obrtlé.. no, ta holka to zvládá dobře. Já si myslím (a taky v to doufám ;-) ) že by se do školy měla vrátit. Agáta se vybarvuje jako milá stará paní, která je skrytá pod maskou a nerada dává své city na venek moc znát.. :-) a je vidět že jí na té holce aspoň trochu záleží... :-D Nechápu jak někomu Kouř může chutnat.. teda aspoň podle tvého popisu :-) Očekávám že se na scéně objeví jětě jednou rodiče.. nebo ne? A taky lidé které zná z dřívějka nenecháš dlouho mimo děj :-) Už jsem se asi moc rozepsala ale jěště jeden dotaz.. pokud si pamatuji tak se do Azkabanu dá dostat jen po vodě no, to je jedno :-) Faith a velitel se tam dostali přenášedlem?
P.S.: Jak dopadli zkoušky? nebo je jěště nemá za sebou? :-) co vlastně studuješ? :-D asi moc otázek co? :-) nonic méně... I WISH YOU BEST LUCK! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama