6. kapitola - Agáta vysvětluje

12. července 2014 v 21:57 | Lily of the Valley |  Nový život
Tak jak se tak dívám, žádná sláva s přidáváním, co? V úterý jsem měla poslední zkoušku na následující měsíc (hehe), takže teď si snad vyhradím víc času na psaní.
K této kapitole - je hodně vyprávěcí a vysvětlovací, jak se píše v názvu. Ale snažila jsem se, aby nebyla úplně suchá. :-)

Akras: Tak některé otázky zodpoví tahle kapitola... Ano, Faith to zatím bere velmi dobře, ale když se člověk ocitá v takovéto situaci, nemůže si vybírat, a tak se to snaží přijmout tak, jak to je. Do této doby se jí to docela daří. S Kouřem - ono jakékoliv levné, nepančované pití pálené z čehosi chutná i smrdí dost odporně, co si budeme povídat :-) Jeho hlavní výhoda je ta, že je levný skoro jako voda. Já vím, že se tam dlouho neobjevily postavy z canonu, ale už brzo se vrátí na scénu. Asi se mi až moc zalíbila Agáta :-P A s Azkabanem máš pravdu, ale už dříve jsem vždycky uvažovala nad tím, jak je nepraktické, když se tam dostávají tak dlouho. Vezmeme-li v potaz nepravděpodobnou, ale možnou vzpouru, tak i když se o tom na souši dozví, než se tam dostanou, vězni mají možnost utéct. Zatímco když je způsob, jak se dostat do Azkabanu přímo... A není to klasické přenášedlo, samozřejmě, že ho nespustí každý, kdo si to plátno přehodí přes sebe.
Na další otázky - bude ze mě veterinář :-D Snad jednou. Jen jsem lemra líná, tak nevím, kdy přesně to bude ;-)
Samantha: Děkuji :-) Doufám, že se ti bude líbit i dál.




Seděly jsme s Agátou u stolu, já jsem nevědomky protáčela stopku skleničky od vína v ruce, Agáta měla sepjaté ruce a už dlouhou chvíli vypadala, že vůbec neví o svém okolí. Neměla jsem sílu už nic dalšího řešit. Právě jsem jí řekla vše, co ještě nevěděla.
Ostatně, asi je divné, proč jí natolik věřím. Já sama to nechápu, tohle všechno jsou velmi osobní záležitosti, které se netýkají jen mě. Přesto se nebojím, že by mě chtěla zradit, dokonce ani Vespera ne. Něco v ní bylo čistého, i když jsem sama nevěděla, kde by se to vzalo.
Agáta nakonec promluvila: "Tvůj bratr má určitě dobré důvody, proč ti toho mnoho neřekl. Ale on je omezen jistými sliby, které mě nesvazují. Můžu ti ještě pomoci dokreslit obrázek..." Podívala jsem se na ni s vděčností, ale zároveň jsem si nebyla jistá, kolik toho může vůbec vědět.
"První věc je ta, že ti neřekl úplně přesně, čeho se vlastně Consociatio týká. Nejsou to jen silní kouzelníci, ale kouzelníci se zvláštními dary. Nedostane se tam každý, kdo má nejlepší známky, jde nejen o magický potenciál. Jsou tam opravdu jen ti nejlepší z nejlepších... Pro představu, ze všech kouzelníků, co jsou na světě, se do společnosti přidá každým rokem okolo pěti až deseti nováčků. Pravdou také je, že ji někteří opustí. Všichni členové Consociatia jsou takzvaní mágové. Jejich konkrétní moc se liší, ale v jednom je společná - tito lidé dosáhnout bez hůlky i hlasu kouzel silnějších, než jakých dosáhneme my se vším, co máme." Zírala jsem na ni a zběsile přemýšlela.
"Takže Vesper je jedním z nejmocnějších kouzelníků světa?" Nečekala jsem na odpověď. "No samozřejmě, teď to začíná dávat smysl. Když jsem byla menší, viděla jsem ho dělat věci, které jsem od té doby nespatřila, ale později se už musel umět hlídat a dával si pozor, aby neukázal, co všechno umí... A tím, co udělal, když mě zachránil, se prozradil?"
"Jedno kouzlo nejspíš tolik nezmůže. Museli vědět, čím je, jen jim to potvrdil. A má pravdu, že teď po něm Pán Zla půjde se vším, co má, naverbovat nebo zabít, kdo ví, jak se rozhodne... Jen si nemyslím, že by v Azkabanu byl skutečně tak v bezpečí." Na ta slova jsem ztuhla a stiskla rty. Teď jsem si připadala příšerně kvůli tomu, jak jsem od něj utekla. Představa, že by se mu něco stalo, a náš poslední rozhovor byl takhle nepříjemný...
"A ten, kdo tu společnost vede, tedy velí nejschopnějším čarodějům světa. Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšela?"
"To není tak docela pravda... Ten, kdo společnost založil, ji vytvořil z jediného důvodu - aby byli pod kontrolou. Znáš to rčení, že s mocí přichází zodpovědnost? Právě to je učí. Nemají zasahovat do našich věcí, buď aby nebyli využiti, nebo aby nevyužívali nás. Je to vlastně jednoduché - nutí je, aby se co nejvíce stranili kouzelnické společnosti. Je to v nejlepším zájmu všech."
"A co potom dělají?" Snad nežijí celý život v osamění...
"Nic zvláštního. Ve společnosti se naučí sebeovládání a spolupráci, a pak pokračují, mohou si dělat, co chtějí, pokud to nezasahuje do jejich slibů."
"Slibů?" Agáta si povzdechla a chvíli váhala, než odpověděla.
"Hned na začátku skládají kouzelnické sliby, které jim některé věci zakazují. Mnozí z nich si to neuvědomí, dokud něco nezkusí. Jakožto mágové totiž nepotřebují hůlku, aby přísahali na svou smrt, a přesto je to závazné..."
Zalapala jsem po dechu. "Oni zemřou, aniž by věděli za co?"
"Víceméně."
"To je ale příšerné!"
"Stávalo se to dříve, teď už vědí, a hlavně to není okamžitá smrt. Ale pokud zabijí člověka, nebo způsobí smrt, a podobné věci, odsoudí se tím k záhubě." Agáta se na mě podívala a odmlčela se. Na chvíli jsem ji napodobila a snažila se přijít ještě na jiné otázky. Ale napadala mě stále jediná, jen jsem si nebyla jistá, jestli se můžu zeptat.
Agáta si mě přeměřila svým pohledem, který působil na první dojem pohrdavě, na mě už ale ne. Byla to její maska, se kterou jednala s celým světem.
"No tak do toho, vidím, že se nemůžeš dočkat, až se zeptáš..." vybídla mě. Nenechala jsem se pobízet.
"Jak to víš?" ta moje zvědavost mě jednou dostane do hrobu. Agáta se tvářila klidně, ale něco v tom, jak neklidně seděla, nebylo správně. Odkašlala si.
"Zakladatel Consociatia je mi známý..." Byla dlouho tiše a já si tentokrát domyslela, že dál se ptát nemá smysl a nic se nedozvím. Proto mě překvapilo, že znova pokračovala, tentokrát rychle a důrazně. "Faith, pro tebe je důležité vědět, že i když je tvůj bratr mág, ty nejsi méněcenná čarodějka. Je v tobě určitá síla, kterou jen musíš najít. Žila jsi v jeho stínu, a to není jednoduché, ale musíš se pokusit bojovat a najít si své místo. Nejsi mág, ale jsi jeho pokrevní příbuzná po horizontální linii, tedy máš v sobě spoustu uzavřené magie. Najdi ji a budeš velmi mocná." Dívala jsem se na ni a v duchu jsem se musela smát. Já nejsem mocná, a nikdy nebudu. A nevadí mi to, ani to tak nechci... Agáta si musela můj prázdný pohled pochopit jinak.
"Nebudu tě teď zdržovat od práce, přemýšlej o tom."

* * *

Večer jsem ležela na posteli a snažila se vymyslet, co dělat dál. Hrozně moc jsem se bála o Vespera, protože se všemi těmi omezeními se nejspíš nemůže ani moc bránit. Na druhou stranu, on asi ví o dost líp, co dělá a co si může dovolit.
Zato co se týče mě samotné, neměla jsem ani ponětí. Do školy jsem se vracet nechtěla, OVCE zase tak důležité nejsou, aby bez nich nepřežila, a nějaký základ jsem snad pochytila. Přesto jsem váhala nad Agátinými slovy... Ne, nejsem mocná, to vážně ne, řekla bych, že nejsem ani průměrná čarodějka, ani se nijak dobře neučím, abych to dohnala vědomostmi. Ale na druhou stranu, třeba kdybych se trochu víc snažila... Rozhlédla jsem se kolem sebe, očima jsem přeletěla zaprášený, maličký pokoj plný drobných pavoučků a sem tam horší havěti; a věděla jsem, že takhle nechci žít. Tohle není místo pro mě, neumím se pohybovat v takovémto prostředí a nedá se říct, že by mě to naplňovalo.
Na druhou stranu, je tolik lidí, které jejich práce nezajímá, a přesto ji jsou schopni vykonávat celý život. Nejspíš časem otupí, zvyknou si.
Ale já? Zatím jsem to tady zvládala, lidé jsou zajímaví, ale představa, že bych za patnáct, dvacet let stále drhla špinavé skleničky, poplivanou podlahu, poničené stoly, a přitom poslouchala stále tytéž řeči, nadávky na vládu nebo vzpomínky na mládí, které jsem už teď slyšela každý večer alespoň dvakrát? Ne, tohle vážně ne.
Je mi jasné, že se domů už nedostanu a můj dosavadní život už nebude možné získat zpět, ale přesto si představuju poněkud jinou úroveň žití, než je tato.
A beze školy nikdy neseženu nic lepšího, než právě servírku.
No, zatím mám dost času na rozhodnutí, přesto je tady největší problém, který se nazývá finance. Kdo by mi školu platil? Za co bych si koupila učebnice a potřeby? Ne, že bych si teď nevydělávala, ale nestačilo by to ani na půl roku. Ale jak říkám, zatím to není akutní problém.
Do té doby jsem měla nutnější věci k vyřízení. Například věnovat se svým nadstandartním zákazníkům...
Zadní místnost se ihned po prvním dni stala mým oblíbeným místem. Rozhodně ne kvůli tomu, že bych byla nadšená z pánů, kteří se tam scházejí, nebo že by mě bavila práce. To všechno bylo k ničemu a vyloženě nudné, radši bych seděla i na Binnsových hodinách a psala si i ty poznámky, než poslouchat tyhle tlučhuby; ale řekněme si to popravdě, ty dýška, které tam většina z nich zanechávala docela slušně převyšovala můj měsíční plat od Agáty. Několikrát.
Moje úloha je jednoduchá - stát v rohu, být zároveň všímavá k tomu, když si někdo chce objednat pití, ale v tu samou chvíli nevypadat, že bych odposlouchávala jejich rozhovory. Ta druhá část je lehká, zato udržet pozornost při těch jejich hloupých řečičkách, abych byla schopná kdykoliv přiskočit, kdy mě zavolají, je poměrně náročné. Občas jsem pochytila pár slov, která by určitě kdekterého reportéra od novin zaujaly a dost možná by dostaly řečníka do Azkabanu... Ale úmyslně jsem se snažila neposlouchat. Až dokud to se mnou nezačala řešit Agáta.
"Náměstek Pertwee konečně odkoupil ten kus pozemků, které bránily rozšíření Munga," komentovala Agáta nezaujatě zprávu ve Věštci. Znudeně jsem zvedla pohled od pergamenu, na který jsem nepříliš nadšeně sepisovala potřeby, které nám docházely.
Ubrusy
"Hm," zabručela jsem.
Dlouho nic.
Něco na umytí oken
"Je stejně zajímavé, jak jim to všem prochází, viď?" Řekla Agáta klidně.
"Hm?" Asi jsem ji chvíli neposlouchala, nebo o čem že to mluvila?
"Pertwee," připomněla mi.
Něco na promazání pantů
"Co s ním?" Nechápala jsem.
Agáta se narovnala a mně už bylo jasné, že se mi dostane kázání.
"Doufám, že to jen předstíráš. Nebo jsi vážně tak hloupá? Copak nevidíš, jakou tady máš příležitost? Slyšet, co se jiní nikdy nedozví? Mít možnost skrytě využívat ty informace? Co tam vůbec zbytek času teda děláš?" Dívala jsem se na ni a nevěděla, co říct. Spím vestoje?
"Jak bych to měla využívat? Proč bych je vlastně měla odposlouchávat?" Když se na mě nevěřícně podívala, dodala jsem tomu očividně korunu. "To se nedělá..."
"Holka jedna nešťastná! Kdybys celý život dělala jen to, co je správné, tak bys nikdy ničeho nedosáhla! Můžeš stát, poslouchat a pamatovat si věci, které i za několik let stále budou citlivou informací pro určité lidi. A oni ti to dobrovolně předávají a navíc ti platí za tvé mlčení - což jsou mimochodem ty dýška, jestli sis nevšimla."
Nevšimla.

Příště už jsem stála, nehybnou masku na tváři a napnuté uši. Stále jsem tomu nerozumněla, ale snažila jsem se. A i když Agáta tvrdí, že nezáleží na snaze, ale na výsledcích, někde se začít musí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | 12. července 2014 v 23:03 | Reagovat

Jeeej nová kapitolka! :-D  Už se na ni vrhám.. ;-)

2 Akras Akras | 12. července 2014 v 23:29 | Reagovat

Ahoj! :-) Díky za další kapitolku.. je moc povedená ;-) chybí mi sice rozhovor který se udál v Azkabanu ale což.. vynahradila mi to Agáta, když mluvila o společenství (?) Consociatia.. :-)  Juj.. jsem potěšena že aspoň zvažuje možnost se vrátit do školy..  ale kdo ví.. že? ;-)  děkuji za zodpovězení mých dotazů.. nebylo jich zrovna málo.. :-P veterina jo? to je hezký povolání ale taky náročné.. ale zas jsou z toho prostředí dobré vtipy teda aspoň co vím od známých :-) fakulta je v Bohunicích? no nic už budu končit... tak hodně zdaru! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama