5. kapitola - Azkaban

12. července 2014 v 23:36 | Lily of the Valley
Aaaach jo, hlava děravá, díky Akras, že jsi to napsala hnedka, já bych si toho sama ani nevšimla! Aneb když vynechám jednu kapitolu... Tím se tedy vysvětlovací kapitola samozřejmě posouvá k číslu 6, a správná kapitola 5 je tady. Budu to muset nějak vyoslit, aby se to dalo rozumně zobrazit... No nic, no :) Tak tedy po měsíci nečinnosti dvě kapitoly v jeden den. Proč ne :D



"Vítej v Azkabanu." Zazněl velitelův mírně pobavený hlas. Úkosem jsem na něj pohlédla, ale raději jsem mlčela. Velitel přejel rukou po kování a na nejdelším rovném kusu ho sevřel, až mu zbělaly klouby. Viděla jsem, jak zavřel oči a mně se zježily vlasy i chlupy všude po těle.
Brána se s tichým klapnutím otevřela. Následovala jsem ho na dvůr, obklopený jednopatrovými budovami. Před námi se ale tyčila vysoká, temná věž. Zdálo se mi, že se kolem ní vznáší jakási namodralá aura, ale moc dlouho jsem ji nezkoumala, protože mi pohled náhle zastřela mlha.
"Nedívej se na Azkaban moc dlouho, nebo se ti taky možná nepoštěstí vidět nic jiného." Ucítila jsem jeho ruku na mém rameni. Odvedl mě až dovnitř jedné z budov. Dřív, než jsem se stihla rozkoukat, už mě zase vlekl smutnou halou dál. Za celou cestu jsme nikoho nepotkali, ale občas jsem měla pocit, že vidím někoho zacházet za roh, kde ale nakonec nebyla žádná chodba.
Čas od času v držácích plápolala pochodeň, ale absolutně to nestačilo na řádné osvětlení, takže se mi stávalo, že jsem zakopla. Zvláštně na schodech, které se mi drolily pod nohama, jak byly nacucané vlhkem.
Vůbec nevím, kdy se to stalo, ale uvědomila jsem si, že procházíme kolem řady silných dveří. A pak jsem poprvé uslyšela ty zvuky.
Znělo to jako zpěv opilého námořníka, tichoučký, naříkavý a velmi osamělý. Nerozeznávala jsem slova, ale cítila jsem z toho šílenství ducha.
Další dveře přinesly chraplavou mantru: "nechtěl jsem, nechtěl jsem, nechtěl jsem, odpusťte mi, nechtěl jsem,..."
"To je příšerné!" protestovala jsem hlasitě.
"To, co udělali, je ještě horší. To jsou ti nejstrašnější vězni, kteří mají v cele po většinu dne svého osobního mozkomora." Konstatoval klidným hlasem velitel. "Ale my jdeme až dozadu, tam je to příjemnější."
O pár minut později jsem musela v duchu uznat, že je to rozhodně lepší. Zdi už nebyly napuštěné vodou, viděla jsem častěji pochodně a dveře se zdály méně bytelné. Naprosto jsem nevěděla, kde jsem, jelikož chodeb bylo mnoho a rozpojovaly se a spojovaly na spoustě míst.
Už mě skoro začínaly bolet nohy, když se velitel zastavil a začal odemykat jedny dveře.
"Jdi první." Poslechla jsem a s obavami, co uvidím, jsem vešla. Místnost byla chladná, ale ne vlhká, čistě vymalovaná. Moc nábytku se v ní nenacházelo, ale v rohu bylo WC za polouzavřenou plentou. Na posteli ležel Vesper, měl otevřené oči a pozoroval strop.
"Vesi...?" váhavě jsem ho oslovila. V okamžiku po mně střelil pohledem, vyhoupl se do sedu a překvapeně vykulil oči.
"Co se ti to stalo?" Chvíli jsem nechápala otázku, ale když ukázal rukou na mou hlavu, došlo mi, že myslí ten drobný škrábanec. Nepamatuje se, nebo co? "Proč sis to nenechala odstranit? A co tu vlastně děláš?"
"No, to není uvítání, co jsem čekala," zamračila jsem se.
"Proč jsi sem šla? Ještě by si to někdo mohl spojit a -" zavrtěl hlavou. "No, na tom nezáleží. Jak je možné, že tu jsi sama?" No, začalo to rychle.
"To je na delší povídání."
"Času máme dost," namítl. Velitel si odkašlal.
"Půl hodiny nejdéle."
"Moody," zvedl obočí Vesper. Zdálo se, že bude pokračovat, ale místo toho se otočil ke mně. "Mluv." Stiskla jsem čelisti, ale čas běžel. Hlavně být klidná, nesmíme zabít čtvrt hodiny mým hysterickým záchvatem...
"Vyhnali mě." Viděla jsem, jak rozšířil oči úžasem. "Nemělo smysl nic namítat, matka mě vydědila a to vše proto, že se domnívá, že za ten útok můžu já a můj - chtíč..." zatřásl se mi hlas. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se odstranit ten pocit absolutní zrady. "Zdá se, že Malfoy to zařídil na všech stranách."
"Já vím, ale tebe se to nemá vůbec týkat!" vyskočil na nohy a začal přecházet po místnosti. Vypadal ustaraně a tak nějak zoufale, ale skoro jsem čekala horší zjev, takže se mi ulevilo. "To, že jsem v Azkabanu, je dobře. Nebo je to jedno z nejlepších řešení... Ale ty tu nemáš co dělat! A rodiče -" zasekl se. "Netušil jsem, že to dojde až tak daleko."
"Můžu tě odsud dostat," otočila jsem se na Moodyho, který povytáhl obočí a prsty jemně poklepal na hůlku. "Samozřejmě legálně."
"Ne!" prudce vykřikl Vesper. "Zůstanu tady a mezitím to nějak vyřešíme, hlavně se o nic nepokoušej!"
"Počkej, počkej," zastavila jsem ho pomalu. "Ty tu chceš být? Dobrovolně?"
"No, že bych si to tu zamiloval se nedá říct, ale nikdo se ke mně nedostane a tím tě nemůžu ohrozit... Nebo kohokoliv jiného." Kousla jsem se do rtu. Bylo zjevné, že je něco hodně špatně, ale Vesper o tom nechce mluvit. Nečekaně zasáhl Moody:
"Jestli se cítíte v ohrožení, můžeme vám pomoct."
"Ministerstvo je zkorumpované a prolezlé Jeho příznivci, nemá smysl vás do toho zatahovat. Věřím, že vy ještě své oddělení dokážete udržet na určité úrovni, ale nikdo vám nezaručí, že už v tuto chvíli se tam nenachází zrádce." Zavrtěl hlavou. "A kromě toho, C. M. mi zajistí větší bezpečnost, ale existují hranice, kam až můžu zajít..."
"Consociatio magnum? Jestli jste členem, tak proč se skrýváte tady? Jsou schopni vás ochránit naprosto dokonale!"
"Jak jsem řekl, existují hranice, a důvody, proč se vracet. Nemůžu se rozhodnout sám."
Tak, a teď toho mám už tak akorát.
"O co tu jde? A vysvětli mi to hned teď!" zavrčela jsem rozzuřeně. Tak já se sem plahočím, sháním pomoc, a on má tajností až nad hlavu a do toho nechce z Azkabanu?
"Páni, člověče, co jsi udělala s mou sestrou?"
"Nezamlouvej to," varovala jsem ho.
"Nemůžu ti to říct, a to myslím doopravdy. Ne všechno... Ale už tě nedokážu ochránit úplně. Jen nevím, jak začít..." znovu se posadil na postel a sepjal ruce. Moody přešel do místnosti a usedl na židli, já jediná jsem stála. "Po škole jsem neodešel do žádné akademie pro zaklínače, byl jsem osloven organizací, která se jmenuje Consociatio magnum. Oni hledají a sdružují kouzelníky, kteří mají nějakou... větší moc." No, to dává smysl. Vesper byl nadaný, to je fakt. "Člověk, který to vede, nás vzdělává a rozvíjí naše schopnosti," zastavil se a otřásl se, na předloktí mu naskočila husí kůže. "O moc víc ti říct nemůžu," zamumlal.
"No, tos mi tedy pomohl," zavrčela jsem. "Ale proč se skrýváš?" Vesper zaváhal. "Řekni mi, proč sis vybral Azkaban se všema jeho mozkomorama místo domova?"
"No, asi proto, že bych brzo umřel, kdybych se nenechal zavřít. Temný pán se zjevně ještě nerozhodl, co se mnou, a proto nechal Malfoye zařídit tenhle perfektní pokojíček," ušklíbl se. "A má ještě měsíc, než se rozhodne a pokusí se mě donutit, abych se k němu přidal... Nebo se raději rozhodne mě rovnou zabít."
"Já tomu nerozumím," zavrtěla jsem hlavou. Prohrábla jsem si vlasy; jakou má spojitost - jak na to mohl přijít - zatraceně. "Je to všechno kvůli mně." Vysoukala jsem ze sebe. "Předtím jsem myslela, že je to kvůli tomu, že jsi mě chránil, ale je to způsobeno tím, jak jsi mě chránil. Tak na to přišli, a proto tě teď chtějí. Vesi, to jsem nechtěla," kousla jsem se do rtu, ale už to nefungovalo. Cítila jsem, jak se mi nahrnuly slzy do očí a od toho okamžiku už to nešlo zastavit.
"Pitomost," objal mě Vesper. "Nepřijel jsem, abych tu pracoval jako zaklínač, stejně by na to přišli. Takhle se to jen urychlilo," konejšil mě. Zabořila jsem mu hlavu pod bradu a snažila se uklidnit.
"A -" zajíkla jsem se. "A co rodiče?"
"O to se nestarej, všechno bude v pořádku," pevně mě stiskl. Něco se ve mně hnulo.
"Ne, Vesi, ty se teď o nic starat nemůžeš," sevřela jsem dlaně a odstoupila od něj. "Nebudu tě nutit mi to říkat, ale něco bych vědět měla."
"Máš pravdu, ale nejdřív mi řekni, kde bydlíš. U Lily?" Němě jsem zavrtěla hlavou. "Potřebuješ peníze? Můžu to zařídit, ale musíš si vytvořit účet v bance..."
"Nepotřebuju," odmítla jsem ho. "Peníze mám, nic mi nechybí, jsem v pořádku. To tebe chce ty-víš-kdo, ne mě."
"Faith," zamračil se. "To ty teď odvádíš řeč, já od tebe chci jen dvě odpovědi, ale po pravdě. Nedovolím ti toulat se nebo dělat nebezpečné věci!" No, zní to sice hezky, ale od toho, aby mi kecal do toho, co mám dělat, tu není.
"Řeknu ti to, ale nezakážeš mi nic, rozumíš?" Počkala jsem, až přikývne. "Pracuju U Šakalí nohy, jestli ti to něco říká."
"V Obrtlé?" vykřikl. "Vypadni odtamtud, dokud je čas! To není pro -" zastavil se, čímž mě vytočil.
"Pro mě? Pro děti? Vespere, já moc dobře vím, o co jde. Možná, že jsem na začátku prázdnin byla dítě, ale po tom, co se událo, jsem se o sebe musela hodně rychle postarat, a Agáta byla jediná, kdo mi mohl poskytnout bydlení i práci. A navíc... Ona je v pořádku. Není to smrtijed, a je lepší, než naši rodiče!"
"Faith! Tvoji rodiče jenom podlehli nátlaku, jsou to dobří lidé, a brzy si budou vyčítat, co ti udělali."
Zkoprněla jsem, a pár okamžiků jsem nebyla schopna chytnout dech. Dobří lidé? Vyhodili mě z domu chvíli potom, co jsem málem mohla být znásilněna! Dobří lidé!
"Víš co, brácho? Jdi do háje. Nebudu tu poslouchat takový řeči. Až budeš potřebovat pomoc, tak ti třeba taky pomůže nějaká Agáta, ale rodiče tě pošlou rovnou přímou zásilkou k Ty-víš-komu. Kdo je lepší?" Odstoupila jsem od něj a rychle jsem vyšla ven. Opřela jsem se zády o stěnu. Potřebovala jsem něco udělat, něco, co mě zbaví napětí...
"Au!" vyjekla jsem potichu. Mlátit pěstí do zdi není nejlepší způsob odreagování se.
Krátce po mě vyšel i Moody. Krátce se na mě podíval a řekl, ať jdu za ním.
K Šakalí noze jsem se vrátila hned, jak to bylo možné. Prošla jsem prázdným lokálem a vydupala schody do patra. Když jsem ale vešla do pokoje, čekalo mě tam překvapení.
"Aquilo?" vyhrkla jsem. "Co tu děláš?" Přestože orlice byla malá na svůj druh, pořád zabírala velkou část mé ložnice. Nadzvihla křídla a zavrtěla jimi, čímž způsobila menší tornádo. Koutkem oka jsem spatřila rozbité okno a už jsem se nadechovala ke kázání, ale naštěstí jsem si uvědomila, jak hloupé by bylo seřvat ptáka.
Mohla bych tím dokázat, že jsem nervově labilní. Takže místo této činnosti jsem si sedla na postel, hůlkou opravila okno a začala něžně mluvit.
"Ty jsi taková šikovná holka," zavrněla jsem. "Ale já teď u sebe žádný pamlsek nemám, co bys řekla na to, že by ses proletěla s dopisem a mezitím si něco někde ulovila?" Aquila si bez zájmu pročechrala hnědé peří na břiše a klapla zobákem. Už po statisící jsem si v duchu nadávala, že mám tak pitomýho ptáka. Kdepak, ona vypadá perfektně ve vzduchu a tak, ale půl hodiny jí vysvětlovat, kam poletí, když si jsem docela dobře jistá, že mi nerozumí... To je na hlavu. Kdybych tak měla nějakou chytrou sovu - ale ne, pořídila bych si ji a do večera by posloužila jako večeře zde přítomné.
V rychlosti jsem se podívala na hodiny a začala jsem psát. Už pár dní jsem si říkala, že bych to měla udělat, protože jsem to slíbila, a Lily třeba neví, co se děje.
Ale na druhou stranu, nechci jí všechno říkat, co?
Popadla jsem brk a přejela si špičkou pera po tváři. Místo a čas vynechám, ještě by se mohla vyděsit.

Ahoj brouku,

přečetla jsem si to po sobě a nervózně jsem se zaškaredila. Takovýhle kraviny píšu jenom když jsem nejistá.

Ahoj Lilku,

zatraceně, přeci ji nebudu oslovovat přezdívkou v dopise. Potřebovala bych vidět ty, které jsem jí posílala předtím! Ne, ne, radši ne, to by byl samý Lileček, prdelka a šmudlinka.

Ahoj!

No, to není špatný začátek. Vedu si celkem dobře.

Je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala, ale věci jsou teď trochu složitější a na nějaký čas jsem z domu. Doufám, že ty si prázdniny užíváš.

… protože ty moje stojí za nic. Ne, to není taková pravda, vlastně se mi u Agáty líbí a taky mi vyhovuje, že si vydělávám peníze a docela to jde.
Ne, zkusím to jinak.

Ahoj!
Je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala, ale věci jsou teď trochu složitější. Teď jsem na nějakou dobu z domu, ale mám se dobře.
Jak se máš ty? Co Petunie, nezlobí tě? Jak já to vidím, tak touhle dobou už tě neskutečně vytáčí, čímž tě vytáčí i tenhle dopis. Předem se omlouvám, ale musela jsem se zeptat.
Nežárlí na tebe moc, když už můžeš kouzlit i u vás? Čaruješ, doufám, nenecháš si do toho od ní moc kecat, že ne?
Nedávno jsem potkala Siriuse, a vypadal divně. Teda, jako normálně, ale to, co říkal, se mi zdálo zvláštní - mluvil o jeho rodině, a asi to nebude úplný med.
Ani nevím, proč o tom píšu, je to jenom blbost...
Je mi vážně líto, že jsem ti tak dlouho nenapsala, ale uletěla mi Aquila, a teprve dneska se vrátila. Blbka jedna, už jí mám fakt plný zuby.
Já už musím běžet, doufám, že mi odepíšeš a nezlobíš se. Vážně jsem nechtěla ti tak dlouho nenapsat.
Měj se krásně

Aj. Nevím, jestli to mám dávat odeslat, protože to obsahuje dvě lži. Ale přeci jen, napsat jí musím a nic víc pozitivního už nedokážu sepsat. Tohle bude muset stačit...
Vzala jsem Aquilu, přivázala jí k noze dopis a otevřela okno. Kolem mě všude byl pouze mudlovský svět, ale oni mě neviděli.
"Dones to Lily, přines odpověď a buď od té lásky a nenech se chytit, nevěděla bych, jak tě sehnat."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akras Akras | 20. července 2014 v 22:26 | Reagovat

Joo, v pohodě :-D teď mi to i dává docela smysl :-) kapitolka je hezká jako vždy teď něják nemám náladu na sdlouhavý komentáře tak se omlouvám, snad to nevadí :-)

2 Samantha Samantha | 2. srpna 2014 v 13:04 | Reagovat

Téda, tak to začíná dostávat zajímavější ráz :-) Jsem hodně zvědavá, jak to bude pokračovat a co se všechno ještě stane.

3 Akras Akras | E-mail | 18. listopadu 2014 v 21:38 | Reagovat

juj Lily.. copak se s tebou stalo?! O_O asi ti škola dává docela zabrat co? ;-) ...jen menší dotaz mám, kdy kapitolka dorazí až k nám?... (Fido jestli to někdy budeš číst tak doufám že ti nevadí že jsem ti to ukradla ;-) ) tak snad se k psaní vratíš a tato povídka a mimo jiné taky čtyři přání nezůstanou ležet ladem ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama