Kapitola 3

4. ledna 2015 v 20:22 | Lily of the Valley |  Čtyři přání
Tak přepsáno, dopsáno a doplněno. Doufám, že tam nebudou nějaké chyby co se týče reálií, vzhledem k tomu, kolikrát jsem to upravovala si už nejsem úplně jistá, co bylo řečeno a co ještě ne. Ale snad to má hlavu a patu :)
Jakákoliv konstruktivní kritika vždy vítána :)




"Ahoj, Harry."
Sirius. Sirius před ním. Stál. Sirius. Žil, dýchal, mluvil. Jediná možná reakce byla ignorace.
"Pěkné odpoledne máme, že?" Harry na pohled spokojeně složil ruce za hlavu a protáhl se. "Teda alespoň předpokládám, že někde za těmi zdmi je."
"Přinesla jsem to kafe," usmála se dívka. "Mimochodem, můžeš mi říkat Tonksová." Harry pokýval hlavou a vzal do rukou šálek.
"Nemůžeme to provést bez veritaséra?" zeptal se bez sebemenší naděje. "Nemyslím to tak, že bych se bál, co vám řeknu," i když i od toho trochu, "ale nemám s ním moc dobré zkušenosti." Tonksová se na něj dívala se stále stejným úsměvem, zato Sirius měl mezi obočím úzkou vrásku a pevně sevřené rty.
No, je pravda, že to je určitě složité i pro ně. Rozhodně pro Siriuse. I když tenhle muž byl diametrálně odlišný od jeho vlastního kmotra. Třináct let Azkabanu dělá hodně, i když tam byly určité společné rysy.
"Pij," kývla hlavou Tonksová. Harry se zašklebil a automaticky čuchl ke kávě, i když věděl, že veritasérum neucítí. Horší než výslech smrtijedů nebo hůř - čajový dýchánek u Umbridgeové - to být nemůže. Harry polkl pár doušků a přivřel oči. Nenáviděl ten pocit, kdy se mu žilami rozlévalo sérum pravdy, pronikalo do morku kostí a hlavně do mozku. Jako by celé jeho tělo bylo najednou z olova.
"Udej své vlastní celé jméno," promluvil chladně Sirius.
"Harry James Potter." Harry se mu podíval do očí, kde viděl šok, ale i rezignaci.
"Jména rodičů?" Harry mu rychle odpověděl. Nenáviděl ten pocit, kdy neovládal svá ústa a jediné co chtěl bylo, aby to už měl za sebou.
"Jak zemřeli?"
"Halloween roku 1981, Voldemort přišel do Godrikova Dolu, aby mě zabil, ale otec se mu postavil do cesty, tak nejdřív zavraždil jeho. Matka mě chránila vlastním tělem, čímž mi poskytla magickou ochranu, od které se odrazila následná Voldemortova kletba smrti, a tím zemřela jeho část."
"Co se stalo potom?" Harry se na Tonksovou nevěřícně podíval - takové otázky se rozhodně nepokládají někomu, kdo má v sobě veritasérum, to ví každé malé dítě. Vyslýchaný by mohl mluvit ještě roky a roky o tom, co se stalo po roce 1981. Tonksová si uvědomila svoji chybu. "Omlouvám se, myslela jsem, co se stalo s tebou? Vychoval tě tvůj kmotr?" Vrhla postranní pohled na Siriuse. Harry se na něj zpříma podíval.
"Ne." Sirius nevěřícně potřásl hlavou a poprvé promluvil.
"Kdo jiný? Nemohl jsem se přeci na tebe vykašlat?"
Harry se zeširoka usmál. "Mohl." To bylo všechno, co chtěl říct, ale veritasérum mu nedovolilo dokonce ani neříct celou pravdu. Škoda, za výraz v Siriusově tváři to stálo. "Ale nevykašlal jsi se. Jen jsi to trochu podělal a nechal ses zavřít do Azkabanu, kde ti přišili vraždy mých rodičů a navíc ještě třinácti mudlů."
"Ne..." Sirius zalapal po dechu. Harry se samolibě usmál - tak i tenhle chladný a sebraný Sirius měl city? Trochu se zastyděl, neměl předpokládat, že by to byl jiný člověk, jen neměl ty hrozné zkušenosti z vězení. Harry si myslel, že jeho Sirius by tady toho neměl rád.
"Ale ano."
"No, a kdo tě tedy vychoval?" Tonksová se pokusila dál pokračovat. Harry se roztřeseně nadechl, už začínal cítit vedlejší efekty séra pravdy. Ruce se mu začaly klepat a začal mít lehkou závrať.
"Teta se strýcem, nebyla to žádná hitparáda, ale přežil jsem. A můj druhý domov byly nakonec Bradavice." Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Prostě bude odpovídat a bude brzo konec, bude si moct jít lehnout a zapomenout.
"Co se stalo dál s Voldemortem? Ty jsi ho porazil?" Tonksové ztmavly vlasy, jen co zmínila to jméno.
"Voldemort bloudil po Albánii, zatímco já si užíval radosti mládí. Když mi bylo čtrnáct, prastarým rituálem se navrátil do hmotné podoby, aby nás všechny mohl zlikvidovat. No, zrovna dvakrát se mu to nepovedlo... Zničil mnoho dobrých lidí, než se nám ho podařilo zabít navždy." Sirius i Tonksová při té poznámce zvedly naprosto identicky obočí a otevřeli doširoka oči.
"Jak jsi ho zabil?" Harry si povzdechl a pokrčil rameny. Nerad vzpomínal na ten hrozný den, kdy ztratili tolik lidí...
"Našli jsme části jeho duše, jednu po druhé zničili, a nakonec jsem se s ním utkal při závěrečné bitvě. Dá se říct, že jsem vyhrál..." Ruce se mu už neovladatelně třásly, s nimi i jeho hlas. Tonksová si ho lítostivě přeměřila.
"Jak jsi se ale dostal sem?"
"Nemám ponětí, vážně." Zamračil se Harry. "Ale myslím, že jsem si opravdu něco přál." Začínalo mu být zle. Vážně zle. "Nechci být neslušný nebo tak něco, ale tohle už jsou otázky, které bych si přál odpovídat bez veritaséra. Doufám, že jsem vás už přesvědčil." Hlavně se nepozvracet. Nemyslet na to. Jo, jasně, hlavně nemyslet na to, na co nemám myslet.
Tonksová zaváhala a podívala se na Siriuse. Ten po chvíli přikývl a vstal.
"Omlouvám se Harry, je to naprosto neuvěřitelné, nevím, co mám říct... Ale hrozně rád tě potkávám," napřáhl k němu ruku a usmál se. Ten úsměv byl Siriusův, a to bylo hlavní. Harry potřásl rukou, jak nejlépe to šlo.
"Rád tě zase vidím, Siriusi," řekl tiše.
"Možná by ses rád vyspal," nabídla mu Tonksová. Harry se na ni bezmocně podíval.
"Tady to bude fajn, dík," a položil hlavu na stůl. Jen co zavřel oči, všechno se s ním začalo kymácet, jako by byl opilý. Ale Harry věděl, že celý den líp nebude, tak předstíral, že okamžitě usnul.
Jak by bylo krásné, kdyby to za něj mohl vyřešit někdo jiný...

Druhý den ráno už mu bylo líp. Relativně řečeno, protože stále trčel v nějakém paralelním vesmíru, a čím dál tím víc mu to bylo k smíchu. To se prostě může stát jen jemu, vlastně všechny divné a vyšinuté věci se dějí jemu nebo jeho kamarádům. To nutkání mlátit hlavou do zdi se v poslední době objevuje častěji...
Prošel se po celém hradu. Zvláštní, jak se vůbec nezměnil, a Harry si nebyl dvakrát jistý, jestli z toho má dobrý pocit. Jeho Bradavice byly spíše ruinou, než hradem, ale byla to jasná připomínka nedávných časů. Ukázka toho, co všechno dovede černá magie zničit... Děti si vypráví, že tam bloudí duch Voldemorta a hledá nové oběti.
Jako poslední si nechal Velkou síň, kde se jejich souboj udál. Harry si každý den uvědomuje, jak moc velké štěstí měl - neporazil Voldemorta silou, jen ho oblafl. Stejně tak dobře už mohl být dávno mrtvý on. Ale přesto se stala Velká síň jediným místem, které by rád viděl ještě jednou v celé své kráse, protože to místo mu dalo nejvíc ze všech - nejen přátele, ale i rodinu.
Nakonec ale zůstal stát před vchodem a váhal. V tom rozpoložení ho zastihl Brumbál.
"Harry, pokud bys mě mohl následovat do mé pracovny," pokývl směrem ke schodům. Prošli ve sdíleném tichu hradem a v ředitelně se Harry usadil naproti řediteli. Ten bez okolků začal mluvit k věci.
"Ve starých svitcích se o podobných událostech píše, jsou samozřejmě velmi vzácné, a v současnosti se o nich uvažuje pouze v teoretické rovině. Avšak v minulosti tu takový případ nastal, a díky němu už víme, proč je to tento typ cestování do jiných realit složitý. Jde o kombinovanou pokrevní magii, kdy blízcí příbuzní mají stejné přání, které vede k protržení časoprostoru. Pokud mohu věřit tomu, co jsem se dočetl, a musím říct, že některé poznámky nebyly příliš důvěryhodné, daná přání musí vzniknout ve stejný čas, s upřímným srdcem. Tento jediný případ se udál kouzelníkovi, ale vzhledem k té obrovské spoustě mudlovských příběhů, kde se přesouvají do jiných realit, nezáleží na magii jako takové, ale na magii v každém z nás," Brumbál se mírně pousmál a ruku si položil na srdce. Harry na něj nevěřícně zíral - že by byl Brumbál i v této realitě tak příšerně zaměřený na onu zbraň, kterou Pán Zla nezná, tedy lásku? To-snad-ne! "Tedy ty i nejspíš tvoje matka, či otec, nebo sestra," Harry vytřeštil oči, "nebo klidně všichni dohromady, jste učinili krásné přání, které se splnilo." Ředitel spojil bříška svých prstů a palci se dotkl nosu. Vypadal velmi spokojeně, že za tak krátkou chvíli toho tolik zjistil. Zato Harry nebyl příliš nadšený.
"Ale jak se dostanu odsud? Nejsem tady na vždy, že ne?" Špatně mu bylo už předtím, ale při představě, že se nikdy nevrátí do svého světa, jakkoliv zničeného, se mu málem obrátil žaludek na místě. Ne, že by na nějaký způsob nepřišel, samozřejmě. Stále byl přesvědčený o tom, že kdyby se nemohl vrátit, tak by ho po smrti v pekle osobně umučila jeho drahá, milovaná žena.
"Ó ne, ne, drahý chlapče! Samozřejmě, že když se přání splní, vše se vrátí do pořádku, přesně jako v pohádkách," Harry byl v danou chvíli přesvědčený, že z Brumbála se stal senilní dědek. No, možná to nastalo před delší dobou, a všichni to považovali za géniovy vrtochy.
"Takže musím poznat svoje rodiče?" I když si to ještě před necelým dnem přál, teď by se nejraději posunul zpět v čase, našel svoje o dvacet hodin mladší já, a pořádně ho kopl do... někam, prostě.
"Harry," Brumbálovi zajiskřily oči. "Musíš udělat přesně to, co jsi si přál. Ne poznat tvoje rodiče, ale poznat, jací jsou, jako rodiče!"
"Ne," zanaříkal Harry. "Ne, prostě ne. Jak můžu poznat, jaký je někdo rodič? To k nim mám nakráčet, podat ruku, a představit se, že jsem jejich dávno zemřelý syn, až na tu drobnost, že vlastně nejsem, a aby si nedělali marné naděje, jen co se trochu zkámošíme, zase zmizím?" Pocit, že mu uplouvá celá místnost se stupňoval. Na chvíli přestal vnímat všechno kromě opěrky křesla, ve kterém seděl, pevně do něj zaryl nehty a snažil se dýchat. Uvědomoval si, že se nebezpečně blíží k definici panického záchvatu, ale nedovedl to zastavit.
Ucítil, jak ho někdo chytil u krku a na rtech se mu ocitlo skleněné hrdlo. Ve svém narušeném stavu se vyděsil, a první reakce byla zcela instinktivní. Loket mu vyletěl k útočníkovi a Harry rychle sklouzl z křesla na zem a sahal po své hůlce. Sevřel ji a -
"DOST!" Hromový hlas ho přivedl ke smyslům. Brumbálovy modré oči ho připichovaly k zemi. Harry nikdy nebyl na příjímající straně tohoto pohledu a v ten okamžik byl velmi rád, že v jeho realitě je Brumbál mrtvý. Ten starý pán měl pohled šíleného zabijáka, když chtěl. Harry se vzpamatoval a roztřeseně se zvedl.
"Je mi líto, reaguji na takové věci trochu hůř," nejistě se usmál. Celá ta věc, celá absurdita situace na něj dopadala a on si přestal připadat jako dospělý, a raději se stal zase dospívajícím Harrym, který Brumbála plně respektoval.
"V pořádku, chlapče, jen jsem chtěl zamezit nechtěné destrukci nějakého z portrétů," ředitelův hlas změkl. Z portrétů, které visely po všech stěnách, a které doteď vypadaly velmi pokojně podřimující, se ozvalo pochvalné mručení. "Chtěl jsem ti dát Uklidňující Doušek, pokud se nebudeš zlobit, vypadalo to, že to maličko ztrácíš." Harry zčervenal, bylo to trapné, ale byla to pravda. Ředitel mu nabízel flakonek, a Harry ho nakonec přijal. Ihned po spolknutí pocítil, jak lektvar účinkuje, končetiny se mu zklidnily a bolest hlavy se odsunula někam dozadu jeho mysli, kde ho příliš neobtěžovala. S pocitem, že možná zvládne ještě deset minut konverzace se vrátil do křesla a počkal, až si Brumbál sedne za svůj stůl.
"Abychom se vrátili k našemu rozhovoru, domnívám se, že vzhledem k existenci tvé sestry v této realitě zcela postačí, aby ses dostal do blízkosti tvé rodiny a pozoroval je. Oni samozřejmě musí poznat tebe, ale s největší pravděpodobností není třeba, aby znali tvoji identitu." Harry si v zamyšlení prohrábl vlasy.
"Ale jak se k nim můžu dostat? Popravdě vůbec netuším, čím se živí, jací jsou, a nemůžu jim jen tak vpadnout do života..."
"Harry, chlapče můj, poprosím tě, abys toto nechal na mně. A k jejich životům, tvoje matka je čarotvůrce, i když v době, kdy tě čekala, studovala na lékouzelnici. A tvůj otec je bystrozor."
"Moment," Harry se zarazil. "Ale co Sirius? A Tonksová? Co když jim to řeknou?" Brumbál se zamračil.
"Nevím, jací byli ti dva ve tvém životě, ale zde to jsou naprostí profesionálové, a nikdy by takovou věc nikomu neprozradili. Přesto, že tvého otce tady se Siriusem pojí nerozlučitelné pouto bratrské lásky, Sirius je bystrozor, a je to jeho poslání, kterému je naprosto oddán."
"Dobře, dobře, rozumím tomu, můj Sirius byl velmi odlišný," A Harry si pomyslel, že by pokaždé dal přednost tomu sice poničenému, ale vřele milujícímu muži před tímto velmi přátelským, ale také profesionálním.
"Domnívám se, Harry, že nejlépe zjistíš, jací jsou lidé rodiče, podle jejich dětí." Brumbál se odmlčel a na chvíli pouze pozoroval muže před sebou. "Bylo by oboustranně výhodné, kdybys přijal nabídku stát se profesorem Obrany proti Černé Magii." Harry zamrkal. Pak ještě jednou. A pak se rozesmál.
"To nemůžete myslet vážně!" pochechtával se. "Já nejsem učitel. Neumím učit. Navíc tady neplánuji být rok!"
"Popravdě, jediné, co potřebuji, je vykázat profesora Ministerstvu, a pokud přes školní rok zmizí, mám plné právo ho nahradit někým ze stávajícího sboru. Naopak pokud bych někoho adekvátního nenalezl do zítřejšího večera," Brumbálovy oči opětovně zajiskřily za půlměsícovými brýlemi, "Ministerstvo by mi opětovně někoho našlo." Harry se přestal smát.
"I kdybych na to kývl, což vůbec nevím, tak v této realitě neexistuji. Ministerstvo se zcela jistě zajímá o minulost učitelů, ačkoliv docela často ignorují naprostou nekompetentnost některých." Pak mu došla vcelku důležitá záležitost. "Vždyť vy vlastně ani nevíte, jestli zvládnu učit, nebo jestli něco umím!"
"Máme své způsoby," odpověděl Brumbál. "A co se týče tvých znalostí... Nevím nic konkrétního, ale pokud ve vaší realitě nejsou jiná kritéria pro bystrozory, tak budeš dostačující.
Je tady ještě jedna věc. Domnívám se, že Fénixův řád budeš znát, že ve tvém světě také fungoval, proto bych tě chtěl požádat,-"
"Ne, ne, ne, to ne," zuřivě zakroutil hlavou Harry. "Ani náhodou. Ne, ne. Ne." Brumbál se na něj vážně podíval. "Už jsem vyrostl, řediteli. Nebojuji bitvy, které nejsou moje."
"Harry," povzdechl si Brumbál ztěžka.
"Vážně, nepotřebuji vidět ty samé lidi zas a znova umírat před mýma očima. Tohle je vaše válka, tenhle Voldemort není ten, co mě poznamenal, a já nejsem předurčen k tomu ho zničit."
"Harry, je to příležitost potkat tvé rodiče."
Harry zavrčel, když si uvědomil, že ten stařec má docela pravdu.
"Když tam ale nakráčím takhle, určitě mě poznají," zaprotestoval ještě naposledy. Brumbál se na něj pobaveně podíval.
"Copak nejsi kouzelník?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Samantha Samantha | 7. ledna 2015 v 21:12 | Reagovat

No já koukám!! Ještě jsem žádnou podobnou povídku nečetla a upřímně doufám, že bude co nejdříve pokračování. Tohle je prostě geniální!! Popis pocitů, celé té situace, prostě všechno. Porovnání Siriuse tam a v této realitě, Harryho zmatení a.. no prostě všechno. Zkrátka už se nemůžu dočkat pokráčka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama