První den

1. ledna 2015 v 1:23 | Lily of the Valley |  Vlčí Stopa
Ahoj, ahoj! V rámci novoročního předsevzetí jsem nasadila brýle a jala se psát. A jelikož jsem měla vždycky ráda Remuse, nějak se stalo, že jsem začala psát o něm.
No tedy, první stránka byla napsaná docela dlouho před Vánoci s takovým hloupým dojmem, že bych ji přidala ještě před Vánoci a na Vánoce lehce navazující část... Ale všichni vidíme, jak to nevyšlo.
Je to tak trochu jednorázovka, ale mám v plánu napsat ještě něco navazujícího, možná toho bude víc. Je tolik věcí, které mě momentálně napadají, ale kdoví. Rozhodně chci dopsat načatý děj, a pak ještě jednu drobnost, ale nic dlouhého.

A teď už k povídce samotné. Jakýpak asi byl první den ve škole pro vlkodlaka? A co Poberti? Jsou, či budou alespoň někdy?
Čtěte dále :)



Hloupý, hloupý, hloupý nápad! Něco takového nemůže projít, a až na jeho tajemství přijdou, nejspíš ho zabijí nebo vyženou ze země. A pak ho zabijí jinde.
Drobný chlapec se špinavě blonďatými vlasy postával na obrovském a prázdném nástupišti a čekal, až dorazí Bradavický vlak. Dorazil s dvouhodinovým předstihem a doufal, že tu ještě chvíli nikdo nebude. Představa stovek dětí a dospělých kolem ho děsila, nikdy neviděl pohromadě víc jak deset lidí. Byl si jistý, že i kdyby nebylo jeho... stavu, nebyl by nadšený z davů, ale takhle to bylo naprosto příšerné. Co když někdo pozná, co s ním je?
Nervózně se rozhlédl okolo, jestli ještě někdo nedorazil. Ačkoliv nikoho nespatřil, necítil se dobře, natož bezpečně. Kdyby tak s ním mohla dorazit jeho matka, ale v rámci budoucího předstírání její nemoci může už stejně dobře začít dnes.
Takže je sám. Jako vždycky.
Remus si zlehka povzdechl a přesunul váhu na druhou nohu. Ten expres by už mohl dorazit, aby to konečně začalo, celá cesta do Bradavic a předem neurčený čas v nich strávený. Bradavice, škola čar a kouzel! Remusovi se ve tváři objevil lehký úsměv. Užije si tam každý den, dokud ho neodhalí, bude se učit, aby toho věděl co nejvíc. Ředitel Brumbál byl tak laskavý a dovolil mu do školy chodit, ačkoliv každý jiný by ho nechal zavřít za tak troufalý nápad. Vlastně to ani nebyl jeho nápad... Den, kdy mu přinesla sova pozvání do Bradavic byl zatím jeho nejšťastnějším dnem vůbec. Samozřejmě, že si nejdřív myslel, že si to spletli nebo nevěděli o jeho vlčí stránce, ale pak přišla ta nejkrásnější odpověď, kdy ředitel sám napsal své návrhy, jak daný problém vyřešit, a bylo nad slunce jasnější, že jede do Bradavic.
Jenže když teď stál na nástupišti a mozek přicházel s dalšími a dalšími "co-by-kdyby" situacemi, nadšení ho přecházelo.
Ještě se může obrátit a odejít. Nikdo ho z ničeho nebude vinit, to mu už maminka řekla.
Až na sebe sama.
Zaslechl ostrý pískot lokomotivy a ve vteřině už viděl, jak se vlak blíží, a v tu chvíli si uvědomil, že nikam jinam nechce víc, než do Bradavic. Chce se jít učit a podívat se, jak vypadají životy normálních lidí jeho věku. A možná... Zhoupl se mu žaludek. Možná si najde i kamaráda.
Jestli nežádá moc.
Vlak zastavil a Remus prošel všechny vagony až k tomu poslednímu, a sedl si do předposledního kupé. Vždycky uvažoval dopředu. Kdyby si sedl do posledního, určitě by si k němu někdo chtěl přisednout, protože by to bylo poslední kupé, které by kontroloval. Takhle přes něj projde, podívá se ještě do posledního, a i kdyby tam už někdo seděl, nebude se vracet zpátky.
Chlapec se uvelebil na měkké sedačce a přitáhl si plášť k sobě. Ve vlaku nebylo ještě teplo, a tohle zářijové ráno bylo docela zamračené a chladné. Navíc se blížil úplněk a Remus se cítil unaveně. Chvíli pozoroval nástupiště a za okamžik se mu začaly zavírat oči, Remus se spánku nebránil.
Zdálo se to jako chvilička, ale když rozlepil víčka, zjistil, že venku je už docela rušno, a ve vagonu jsou slyšet kroky a halasný hovor. To samo o sobě stačilo k tomu, aby se mu rozbušilo srdce a veškerá ospalost byla pryč. Ostražitě pozoroval bezstarostné lidi tam venku a znovu si bolestně uvědomil, že tohle on nikdy mít nebude.
Kolem prošli tři starší kluci, podívali se do jeho kupé a podle očekávání pokračovali dál.
Po několika minutách ale přes sklo nakoukl malý hnědovlasý chlapec, očividně Remusova věku. Měl malé modré oči, ale vypadal docela přátelsky. Nesměle otevřel dveře a Remus s sebou nechtěně cuknul.
"Je tady místo?" Měl pisklavý hlas, ale to spousta dětí v jejich věku. Remus opatrně pokývl a chlapec k němu natáhl ruku. "Já jsem Peter Pettigrew," představil se s úsměvem.
"R-Remus Lupin," překvapeně několikrát zamrkal. To bylo poprvé, kdy se na něj někdo nedíval s lítostí nebo se strachem, krom několika výjimek, tedy jeho matky a její sestry, což ale byli lidé, které znal ještě jako člověk.
"Jsi z mudlovské rodiny? Teda, ne, že bych měl něco proti mudlům, ale vlastně jestli jsi, tak ani nevíš, co je to mudla, že jo? Rodiče mýho táty byli mudlové, a prý byli hodní, ale jinak jsem jich moc nepotkal, víš?" Petr drmolil a v mezičase se usazoval v kupé.
"Moji rodiče jsou kouzelníci," odpověděl Remus potichu.
"To je paráda, co? A odkud jsi? Máš sourozence? Jdeš taky do prváku, že jo? No to je tak super, nemůžu se dočkat, hrozně mě zajímá, kam mě zařadí, a co tebe?" Remus nevěřícně zíral na to strašné množství otázek. "Kam bys chtěl jít?"
"Nevím," odmlčel se Remus. "Nejspíš do Havraspáru."
"Jé, tak tam já určitě neskončím! Nejsem zrovna nejlepší, když přijde na učení, chápeš?" Petr se usmál a pokračoval v litanii. "No já bych hrozně rád do Nebelvíru, ale nejspíš skončím v Mrzimoru, ale moje maminka byla ve Zmijozelu, táta studoval v zahraničí, tak nevím, jak to bude. Ale hrozně mě to zajímá, těšíš se na to taky?"
Remus si povzdechl, když příval slov stále neustával. Ne, že by ho Petr otravoval, jen nebyl zvyklý na takhle upovídané osoby.
"Ahoj," ozvalo se ode dveří. Remus znovu vzhlédl a tentokrát už byl docela smířený. Vypadalo to, že být v tomhle vlaku sám je nemožné. Ve dveřích stála dvojice dětí. Jeden chlapec byl docela vysoký, bledý, s černými vlasy a uzavřeným výrazem, kterému Remus rozuměl. Druhá byla dívka, s vlasy velmi zajímavé rezavé barvy a velkýma zelenýma očima, její tvář ale byla naprosto otevřená a v danou chvíli naprosto zářila velkým úsměvem. "Vejdeme se sem? Já jsem Lily Evansová a tohle je můj kamarád Severus Snape."
"Já jsem Peter Pettigrew," Peter natáhl ruku a s oběma si nadšeně potřásl. Severus se na to zatvářil trochu kysele. "Severus je divné jméno, ty jsi určitě z kouzelnické rodiny, že jo! Možná jsem něco o Snapeových slyšel, máma něco jednou říkala kamarádce, že..." Peter se chytil za slovo a zastavil se. Remusovi došlo, že muselo jít o nějaké klevety, a zcela očividně to napadlo i třetího chlapce. Ten se beze slova obrátil, ale Lily ho chytila za rukáv a stáhla zpátky. Remus pocítil náhlé nutkání zachránit situaci.
"Já jsem Remus Lupin," a v hlavě se mu zrodila šílená myšlenka, co by se stalo, kdyby dodal "vlkodlak". Lily ječí a utíká s pláčem z kupé, Severus na něj míří hůlkou, aniž by uměl jediné kouzlo, a Petr ho dloube stříbrnou lžičkou.
"Ahoj, moc mě těší," Lily se znovu rozzářila. Severus mírně zvedl koutek rtů, takže šlo nejspíš o úsměv.
"Z jakých rodin jste vy? Já jsem smíšeného původu, Remus tady taky, a taky kam chcete jít? Já bych chtěl do Nebelvíru, možná Mrzimoru, Remus myslí, že skončí v Havraspáru, no a co vy? Já mám teda hlad, dal bych si nějakou svačinku. Na nádraží jsem slyšel, že tu lítá čarodějka na koštěti a vyčaruje vám sladkosti, které chcete. A taky se hrozně těším až uvidím Bradavice, už jsem je viděl na obrázku a jsou asi fakt velké, a Temný les, a jezero, a skleníky!" Peter se odmlčel, aby se nadechl, a Remus si s pobavením všiml Severusova výrazu.
"Máš velké plíce," poznamenal tiše.
"Severus mi vysvětloval koleje, ale já vůbec nechápu, jak se do nich mám zařadit," ozvala se Lily.
"Zařadí tě Moudrý Klobouk," stydlivě odpověděl Remus. "Podívá se ti do hlavy a bude vědět, kam patříš."
"Ale přitom... Copak vám to dává smysl? Rozřazení do čtyřech kolejí, v jedné jsou chytří, v další stateční, pak loajální a taky lstiví, to je tak hrozně divné. Co když někdo je všechno a nebo nic?" Peter se nadechl k odpovědi, ale zastavil se, když zjistil, že odpověď nezná.
"Já si myslím, že to není až tak důležité," řekl Severus. "Koleje spojují lidi dohromady."
"Ale navzájem se rozdělují! Co když budeme každý v jiné? To se se mnou nebudeš kamarádit?" Lily zašeptala. "Já nechci, aby nás něco rozdělilo!"
"No, pokud nebudete v Nebelvíru a Zmijozelu, bude to v pořádku," vložil se Petr ve snaze pomoci. Severus po něm švihl už rozčíleným výrazem.
"Uvidíme," znovu se do toho vložila Lily se snahou uklidnit svého kamaráda. "Remusi, co si myslíš ty?"
"Já... Nevím, vychází to ze čtyřech zakladatelů, každý založil svou kolej, a v té době to určitě mělo smysl. Je ale pravda, že je mezi některými velká řevnivost, až by se dalo říct nepřátelství. Ale znamená to hlavně bydlení ve společných místnostech a vytvoření pocitu soudržnosti, podpoření společného ducha." Remus si uvědomil, že v poslední době nikdy neřekl delší souvislé prohlášení než toto, a trochu se začervenal. Lily se ho zeptala na jeho názor a on mohl čerpat ze svých vědomostí, to byl hovor, který se mu líbil. Ne o něm, ale o tom, co věděl.
Lily se usmála. "To dává smysl."
Petr za chvíli vytáhl řachavého Petra a vyzval všechny k partičce.
Zbytek cesty strávili hrou a Remus si uvědomil, že je to úžasný pocit, zapadnout. Lehce se usmíval a do hovoru se zapojoval stále častěji sám od sebe. Najednou to nebyl takový problém, jaký očekával, a byl hrozně vděčný, že to nevzdal a do vlaku nastoupil.
Cesta z nádraží do Bradavického hradu byla celá zamlžená, a jediné, co si Remus pamatoval celý zbytek života, byl pocit, když poprvé spatřil hrad.
Celé to místo přímo křičelo DOMOV. Zamiloval se na první pohled a prostě věděl, že ať už bude studovat jakkoliv krátce, bude to naprosto úžasné. Petr si povídal s dalšími dvěma chlapci na loďce a vypadal spokojeně, a Remus byl docela rád, že ten neustálý příval slov není konečně namířen na něj. Přemýšlel, jestli bude moct být s Petrem kamarád. Není to zrovna nejgeniálnější mysl, kterou kdy potkal, ale je přátelský, a to bylo víc, než Remus mohl vůbec očekávat.
Do Hradu je uváděla žena s velice přísným výrazem ve tváři, ke které okamžitě pojal respekt. Měla velmi tmavě hnědé vlasy vyčesané do drdolu a velmi upjatou róbu. Vysvětlila jim, že nyní budou zařazeni a ubezpečila je, že se od nich neočekává nic jiného, než usadit se na stoličku. Několikrát musela okřiknout několik dětí, které to nadšení už nevydrželi a museli se dát do řeči. Remus naprosto nechápal, jak si někdo může dovolit přerušit dospělou osobu, a zvláště někoho takto striktního.
"Následujte mě, prosím," vyzvala je po několika minutách ticha a všichni vešli do Velké síně.
"A do prdele," ozvalo se šeptem za Remusem. Kdyby byl schopen mluvit podobným jazykem, pronesl by něco podobného, takto jen zíral. Zíral na všechno okolo, stovky poletujících svícnů, čtyři obrovské a až příliš dlouhé stoly plné starších dětí, tolik očí upřených na ně, a žádné oči nebyly nenávistné, jen zvědavé či znuděné. Ale pak zvedl oči a málem zakopl, protože strop byl naprosto - magický. Noční obloha nad nimi, tolik kouzel okolo a tolik úžasných věcí, myslel si, že mu asi štěstím přetéká srdce. Na obličeji se mu vytvořil ten nejohromnější úsměv za poslední roky.
Stále téměř v transu sledoval první děti, které si chodili sednout na stoličku a pokládaly si na hlavu klobouk, který v různých intervalech vykřikoval jejich nové koleje. S lehkým zájmem si povšiml, že "Black, Sirius" byl i přes svou velmi známou černou rodinu zařazen do Nebelvíru, a velkou část osazenstva Velké síně to překvapilo, a zcela očividně nejhůř zareagoval Zmijozel.
"Evansová, Lily!" vyvolala profesorka. Lily byla ve tváři zároveň velmi rudá i bledá a s nesmělým úsměvem postoupila vpřed. Klobouk v podstatě v tentýž okamžik, kdy se dotkl prvních vlasů, vykřikl: "NEBELVÍR!" Remus se pootočil na Severuse a viděl, jak mu klesly ramena.
Několik dalších jmen, a už tu byl "Lupin, Remus", a chlapec vykročil vpřed. V hlavě mu na setinu vteřiny vyskočil nápad - co když ho Klobouk pošle domů, protože temné zrůdy do školy nepatří? Ale ten iracionální strach z něj okamžitě spadl, přeci by ho sem Brumbál nezval, kdyby to nešlo.
Posadil se a na hlavě mu přistál Moudrý Klobouk.
"No no, copak tu máme? Tolik starostí na tak malou hlavu, chlapče... Ty se potřebuješ rozveselit! Co takhle Mrzimor? Hmmm, ne ne, už to vidím, kde se ti povede nejlépe, a ano, dobře ti tu bude, to jistě! A bude to - NEBELVÍR!" Remus si sundal Klobouk z hlavy a omámeně přešel k Nebelvírskému stolu. Lily už u sebe neměla místo, tak se posadil vedle toho Blacka. Ten se na něj podíval šedýma očima a ihned uhnul pohledem.
"Remus," odhodlal se představit, protože bylo očividné, že chlapec vůbec neví, co dělat.
"Sirius, Sirius Black," pokýval hlavou černovlasý chlapec a shlédl na své ruce. "Moudrý Klobouk asi udělal chybu," zašeptal potichounku, že to Remus téměř nezaslechl.
"Proč myslíš?"
"Já jsem Black, nemám tu být, nemůžu tu být, budou mě za to nenávidět, všichni," vyhrkl Sirius. Znovu se podíval Remusovi do očí a tam nebylo nic, než zoufalství. "Vždyť jsem Black..."
Remus se na něj nejistě pousmál. Ačkoliv jeho kondice byla o dost horší, než Siriusova, nikdo o ní nevěděl, zatímco na něj si každý v tuhle chvíli ukazuje prstem. Chápal moc dobře, jak se cítí, ale zároveň si nebyl jistý, nakolik je dobrý nápad se s ním teď bavit, jestli chce zapadnout...
Okamžitě tu myšlenku zaplašil. Hloupost, vážně hloupost! Nemůže něco takového udělat, nemůže někoho odsoudit jen proto, že by někdo tím pádem odsoudil jeho. Jak fér by to bylo?
Najednou vedle něj vklouzl Petr a naprosto rozjařeně ho objal. "Jsme spolu, jsme spolu! Jsem v Nebelvíru, jak je to úžasný, co?" Remus pokýval hlavou a zvedl oči ke čtvrtému chlapci, který se blížil a už zdálky očima probodával Siriuse. Posadil se vedle Petra a očividně se velmi snažil dát najevo, že mluví jen ke dvěma chlapcům ze tří.
"Já jsem James Potter," podal ruku Petrovi a následně Remusovi. Ti se mu představili také. Sirius se od nich odvrátil.
Všichni se znovu podívali k Moudrému Klobouku. Další a další proudili do svých nových kolejí, a Remus zpozornil, když přišla řada na Severuse. Všiml si, že Lily sledovala každý pohyb bledého chlapce. Profesorka mu nasadila Klobouk na hlavu a chlapec stiskl hranu stoličky až mu zbělaly klouby. Několik vteřin se nic nedělo a vypadalo to, že ti dva vedou zanícenou debatu, Severusovy rty byly pevně sevřené a v jednu chvíli dokonce zavrtěl hlavou.
Klobouk po další chvíli zvolal: "Zmijozel!"
Severus se zklamaně podíval na Lily, ta ale rozzářená zvedla oba palce do vzduchu a následně mu zamávala. Remus si pomyslel, že jestli někomu má vyjít kamarádství mezi těmito dvěma kolejemi, budou to tihle dva. I když letmo zaváhal, když viděl, jaký zlý pohled vrhl Severus na Moudrý Klobouk, když odcházel.
Ještě tři dívky a jeden chlapec, a začala hostina. Remus naprosto nevěřícně zíral na ty hromady a hromady různých jídel před ním. Sirius po levici začal jíst s lokty u těla, pomalu si nandal malé porce a důkladně žvýkal. Remus si s pobavením všiml, že James jedl podobným způsobem, oba dva si byli v tu chvíli velmi podobní. Zato Petr se pustil do jídla, jakoby už týden nejedl a podle množství to musel být snad celý měsíc.
Remus měl jako obvykle pár dní před úplňkem velký hlad, a tak si nandal na talíř veliké kuřecí stehno a šťouchané brambory. Nezapomněl na spoustu zeleniny, ačkoliv v těchto dnech by raději nějaké syrové maso... Ale nesměl přitahovat pozornost.
Během jídla všichni poslouchali Petrovo povídání, což bylo s podivem, že zvládl mluvit i s naprosto přecpanou pusou. Očividně mu nevadilo, když poprskal celý stůl při vyprávění, jak jeho babička chytala jejich starou kočku, která nejspíš sežrala zásnubní prsten jeho bratrance.
Večeře uběhla svižným tempem a docela rychle Remus cítil, jak se mu klíží víčka a je velmi spokojeně nacpaný výborným jídlem. Když se s nimi loučil Brumbál a posílal je na kutě, jeho slova se mu mísila dohromady a nebyl si jistý, jak daleko dojde do oné Nebelvírské věže.
"Nebelvírští, pojďte za mnou!" vyvolala je vysoká tmavovlasá dívka. Celá kolej se různou rychlostí posbírala od stolu. Sirius se vmísil do davu vyšších studentů, ale Petr a James se drželi poblíž. Jakmile byl Sirius z doslechu, promluvil temně James.
"Ten kluk u nás vůbec nemá co dělat, narodil se jako Zmijozel a měl být Zmijozel!"
"Ale Klobouk ho zařadil k nám," opáčil Petr.
"To jo, to vůbec nechápu, nejspíš udělal chybu, měli bychom zajít za Brumbálem, ať mu ho dají znovu na hlavu!" syčel vehementně James. "Je to Black, to jsou hrozně špatní lidé!"
"Zdál se milý," téměř omluvně promluvil Remus. James nevěřícně zvedl obočí. "A jednou je u nás, tak patří k nám."
"Hmpf," odfrkl si James a dál už nemluvil.
Došli před portrét velmi korpulentní dámy a prefektka se na ně obrátila.
"Toto je Tlustá Dáma, hlídá vchod do naší společenské místnosti. Vejde pouze ten, který zná heslo, a to se mění každý měsíc, proto vás prosím, abyste si hlídali veškeré změny. Heslo pro tento měsíc je - Noční obloha, zapamatujte si ho." S heslem se rozevřel portrét a všichni se vhrnuli do obrovské rudozlaté místnosti s velikým krbem, ve kterém hořelo dřevo, podle množství nějaký menší les.
Prefektka ještě vysvětlila, kde jsou mužské a ženské ložnice a odebrala se doprava k dívčím.
Chlapci vyšli schody a hledali cedulku se svými jmény. Jen co ji našli, James zavrčel něco ohledně toho, že požádá, aby byl Black přestěhován, ideálně do sklepení.
Vešli dovnitř a Sirius si vytahoval pyžamo. James ostentativně přešel místnost a plácl s sebou tak, jak byl, do své postele. Remus viděl, že se Sirius zběsile snaží něco z pyžama dostat, a když se dostal blíž, všiml si, že je tam malý odznáček s hadem.
Jeho rodiče očividně byli pevně přesvědčeni o koleji, do které jejich syn patří. Nebo možná pyžamo zdědil? Ale nevypadalo staře...
Sirius se na něj tvrdě podíval a znovu se sklonil ke své práci. Poměrně rychle se mu to podařilo a vytratil se do koupelny. U dveří se podíval po Jamesovi, stále nataženém na posteli, a okamžitě z sebou zavřel. Za chvilinku byla slyšet tekoucí voda.
"Vypadá, jako by se tě bál," řekl bezelstvě Petr k Jamesovi.
"Nemá čeho, aspoň do doby, do kdy se mi bude držet z dohledu," pokrčil rameny James a konečně se na posteli posadil.
"Nevypadá tak špatně," přimlouval se Remus potichu. "Nemůže za to, do jaké rodiny se narodil, nemyslíš?" James odpověděl jen pokrčením ramen.
Za půl hodiny se všichni už ukládali ke spánku a Remus ve své únavě stihl jen poslední myšlenku, než upadl do komatózního spánku.
Jaký to byl dnes den!



Omlouvám se za veškeré překlepy, nějak mi zapomíná OpenOffice kontrolovat text, a jak píšu, kolikrát se ani nedívám na obrazovku.
Ještě dodám, k plánovanému překladu - čekám na betaread, a poté hned přidám! :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Samantha Samantha | 7. ledna 2015 v 19:43 | Reagovat

Téda, tak to je bezvadný!! Podle mě by si to možná zasloužilo i celkově pokračování. Mohla by to být velmi zajímavá povídka. Máš to úžasně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama