Kapitola 5

23. března 2015 v 10:58 | Lily of the Valley |  Čtyři přání
Tak, klávesnici stále nemám, takže dál psát nemůžu, ale přidat už napsané není problém. :-) Vlastně se to nakonec vyvrbilo úplně jinak a místo nové klávesnice bude úplně nový počítač, ale to není tak podstatné. Teď píšu na externí, která je úplně k ničemu a neustále dělám chyby - nelíbí se mi rozestavění písmenek.
Přestanu kecat, přidávám pátou kapitolu ke Čtyřem přáním, doufám, že se bude líbit.





Pane Jamesone,
jsem si téměř jistá, že se jedná o nejapný žert. Jsou ale způsoby, jak prokázat, že mluvíte pravdu. Pokud jsme byli tak dobří přátelé, jistě mě musíte znát, proto mě prosím zkuste přesvědčit. Ráda se pobavím.
Hermiona Grangerová

Stručné a jasné. Docela ne jako Hermiona. Harry se zakabonil; pokud prožila celý život jinak, tak ji přeci vůbec nezná. Jak ji může přesvědčit o opaku?
Jediné, na co může spoléhat je, že je uvnitř stále stejná, nakolik mu to připadá nepravděpodobné. Vzal do ruky brk, namočil ho a dotkl se pergamenu. Myslel, že ví, jak začít, ale najednou se mu v hlavě neobjevilo jediné slovo. Dokonce ani možnost oslovení.
Tahle Hermiona nikdy neměla žádného kamaráda, alespoň jak to Harry pochopil. To musí člověka hrozně zranit a poznamenat...
Vybavil si ji, když ji poprvé potkal. Rozhodně by si nemyslel, že se z ní stane jeho nejlepší kamarádka, která sice není úplně pro každou špatnost, ale pro dobrou věc nebere ohledy na nic. Ne, tahle Hermiona bude nejspíš stále stejně upjatá a uzavřená, ale navrch bude mít v hlavě zapamatovanou nejspíš každou knihu, která kdy na světě vyšla. A za sebou dvacet pět let osamění.
Harry se rozhodl, že tenhle dopis si bude muset nejdřív pořádně promyslet, a vrátil se k činnosti, které se věnoval před příchodem dopisu.
S povzdechem vzal do ruky štos pergamenů s poznámkami předchozího profesora a vrátil se ke čtení. Netrvalo dlouho a upevnil se v názoru, že to musel být kolosální idiot, a jestli učil podle toho, jak psal, tak se bude potýkat s naprosto neznalými dětmi. Ne, ještě hůř; neznalý se naučí mnohem snáz, než zmatený nebo špatně naučený.
Harry se zvedl ze židle a přešel k oknu. Kdyby měl vyučovat podle toho, co zažil, tak by se nijak daleko nedostal. V prvním ročníku ho učil člověk posedlý Voldemortem, ale alespoň nějaké základy jim předal. V druhém... Harry se zasmál. Popravdě, když byl Brumbál schopný zaměstnat Lockharta, tak se už vůbec nemohl divit, že nabídl práci i jemu. Ale učit jako ten blond blázen snad opravdu nebude.
Na třetí ročník vzpomínal samozřejmě rád, a kupodivu i na čtvrtý. Barty Skrk byl sice smrtijed, ale taky zatraceně dobrý kouzelník. Jeho způsoby a důvody byly pochybné, ale znalosti, které jim předal, byly neocenitelné. Harry si nebyl jistý, jestli by byl skutečný Moody lepší nebo horší.
Pátý rok byl naprosto příšerný, z toho má veliké mezery, které prakticky dohnal, ale v teorii tolik ne. Což je docela komické, když jediné co ten rok dělali byla teorie.
Nevesele si vzpomněl na šestý ročník a problémy se Snapeem. Okamžitě mu v hlavě vytanula otázka, co se s ním stalo v této realitě?
Jeho poslední rok se nikdy nekonal, a všechno poté se dělo tak hrozně rychle, veškerá výuka na bystrozora proběhla během několika měsíců, protože všichni předpokládali a i se podle toho chovali, že Harry už všechno umí. Vždyť porazil Voldemorta.
Harry si odfrkl a nešťastně si uvědomil, že bude muset poskládat většinu curricula podle sebe.
"To nedopadne dobře." Prohlásil nahlas.
Neochotně se ponořil do prvních náčrtů a za nějakou dobu mu došlo, že ho to docela baví. Vypisoval základní tématické celky, které si byl schopný vybavit, občas nahlédl do nějaké knihy, aby na cokoliv nezapomněl, psal si je na lístečky a u toho udával, jak dlouho podle něj trvá je probrat. Poté je složil na sedm kupiček a několik jich přeskládal.
Uvědomil si, že u pátého a sedmého ročníku musí počítat i se zkouškami a přeložil z každého ročníku dvě témata na nižší ročník.
Někdy v této fázi si uvědomil, že má pořádný hlad, a když se podíval na hodiny, s údivem zjistil, že nad prací strávil víc jak šest hodin.
Vydal se směrem ke kuchyni; zatím ještě nikdy nešel do Síně, protože si vůbec nebyl jistý, kdo tam bude, a neměl největší zájem kohokoliv potkat. Po cestě přemýšlel nad Hermionou, a pořád nebyl schopný přijít na to, čím ji přesvědčit.
Najednou se zastavil a plácl se do čela.
"Idiote!" Jediná věc, která se zcela určitě nezměnila, je její hlad po poznání. "Ani sama nebude vědět, jak se tady ocitla." Byl si docela jistý, že ačkoliv byla Hermiona v Bradavicích sama, musí k nim chovat alespoň částečně pozitivní vzpomínky, takže to mu také pomůže. Ale nejdůležitější bylo ji ukázat, o co všechno přijde, když to nevyzkouší.

* * *

Milá Hermiono,
necítím se povinen tě něčím přesvědčovat, jistě pochopíš, že jsi nejspíš naprosto jiný člověk, než v mé realitě. Jsem si jistý, že je hodně věcí, které se mezi našimi světy liší, ale momentálně jsem zaneprázdněn přípravou na vyučování, a odmítám se tím zabývat.
Jsem přesvědčený o tom, že stačí následovat Brumbálovu radu a vše bude vyřešeno.
Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval,
Harry

Harry se pousmál. Ano, existovala malá šance, že nad tím Hermiona mávne rukou. Ale žena, kterou znal, neodmítala ani jednoprocentní pravděpodobnosti, a jakmile se objevila možnost čehokoliv, musela ji prozkoumat.
Doufal, že dorazí. Opravdu moc. Ale i bez její pomoci určitě nějaké řešení najde.
Myšlenky mu opět sklouzly k Ginny. Byl v této realitě už týden, a jeho žena musela být naprosto šílená. Pochyboval, že by někoho napadlo, kde by mohl být. V tomto případě nevěřil ani v Hermionu, a cítil se tak bezmocný... Občas ho napadalo, zvednout se a prostě přijít k Potterovým na návštěvu, ale z nějakého důvodu mu to nepřipadalo správné. Ne, že by bylo o něco lepší zatajování, a vzhledem k tomu, že na lži se dříve či později vždy přijde, odhalení rozhodně příjemné nebude. Nejspíš ho ani nebudou chtít poznat.
To byla další věc, ze které měl Harry strach. Tito lidé znali Harryho jako malého roztomilého kluka, a jejich představa se na tom musela zastavit. Rozhodně nepotřebovali vidět člověka, který se z něj stal. Vrah, celebrita, lehce vyšinutý a tolikrát chybující muž.
Venku už byla dávno tma, když se vydal do sovince, aby našel tu správnou sovu a odeslal dopis. Zlehka ho pobolívala jizva, což se nestalo od Voldemortovy smrti. Dalo se čekat, že díky podobnostem zůstane určité spojení, i když viteál v jeho hlavě už zemřel. Harry se tím nijak víc nezabýval.
Do své ložnice se vracel jen pomalu, bloumal opuštěným hradem a věnoval se dalším myšlenkám, tentokrát příjemnějším.
Ještě pořád si nemohl zvyknout na fakt, že bude otcem. Ne, že by nechtěl, ale bál se, že něco zkazí, a přinejhorším se dítě potatí a bude jako on. Ou, jak moc potřeboval Ginny! Nikdy ho nenechala přemýšlet takovým způsobem, a její rozptylování bylo - stoprocentně účinné.
Takže, bude otcem. S úsměvem přemýšlel nad tím, jestli to bude syn či dcera. Došel k názoru, že ačkoliv by vůbec nevadil opak, vnitřně lehce očekával syna. A ačkoliv věděl, že je na takové věci brzy, zaobíral se myšlenkou na jméno. V hlavě ho napadaly silná jména z jeho okolí, jména, kterými by poctil jak jejich dospělé nositele, tak dítě. James, Severus, Albus, Fred,...
Zakabonil se. Je to dobrý nápad, pojmenovávat dítě po určitých lidech? Rozhodně by nechtěl, aby se cítil povinný doložit stejně důležitý život, jako měli jeho jmenovci. Hlavně vůbec nechtěl žádný tlak na svou rodinu, ale to se nedalo zajistit.
Leda... Ta myšlenka ho napadala už několikrát, ale nedovedl si představit, jak to provést. Odjet z Británie? Definitivně je to místo velkého zmatku, nenáviděl pozornost všech lidí, nenáviděl, že se musel stále otáčet, stále být na pozoru.
Ale narodil se tam, vyrůstal tam, a miloval to tam. Vykoupilo by to ale veškeré problémy, které by jeho potomci měli?
Harry si frustrovaně povzdechl. Tohle nejsou dobré myšlenky, a rozhodnutí neleží jen na něm. Cítil ale uvnitř sebe to vnitřní napětí, které za poslední týden pomalu, ale jistě narůstalo. Potřeboval do něčeho uhodit, něco zničit, někomu něco provést,... V zoufalství sbalil ruku do pěsti a uhodil do zdi. Ne plnou silou, to ne, to se už dávno poučil. Jen tak, aby cítil bolest, ale aby si nic vážného nezpůsobil.
"Ach můj Bože!" zaburácel do prázdného prostoru kolem. "Proč vždycky já?"
Ale tohle bylo ještě horší. Nejen on, ale hlavně on SÁM. Takovéto věci se mu stávaly, ale nikdy ho osud nehodil do jámy hadů samotného. No, ne nikdy, ale aspoň někdo věděl, kde je, kde se nechává zabít a podobně, zatímco...
Pocit ledu se mu rozlil po břiše. Prosím, prosím, ať si nemyslí, že jsem mrtvý...
Iracionální představa, jak se konečně dostane domů a tam Dean v objetí s Ginny. "Sorry, mysleli jsme, že tě někdo zabil."
Harry se praštil do hlavy. Tohle období už má dávno za sebou, ničeho takového se nemusí bát.
Vrátil se do svého pokoje a posadil se na postel. Byl čas jít spát. Další den prázdný, další den bez Ginny. Možná by se mohl dostat blíž k Weasleyovým a najít jejich Ginny. Jen si promluvit, jen vidět, jaká je, ujistit se, že stále existuje...
Začal si zouvat boty, když se ozvalo zaklepání na dveře. Velmi rychlé a očividně ve spěchu. Harryho zabolela jizva, tentokrát silněji a důrazněji než předtím, ale hned poté zase klid.
"Dále," zabručel Harry, rozhodnutý, že se nenechá ničím rozhodit. Dovnitř vrazila malá kopie jeho matky, velké hnědé oči ho našly a dívka se na chvíli zarazila. Pak ze sebe rychle vyklopila:
"D-dobrý den, pane. Posílá mě ředitel, máte jít nahoru za ním." MiniLily se už otáčela a chtěla co nejdřív odejít, když ji Harry zarazil.
"Kdo jsi?" opět použil velmi tvrdý tón v obraně před vnitřním roztřesením, které cítil. Věděl, kdo je, alespoň si to myslel.
"Christine, Christine Potterová, pane," podívala se letmo po místnosti a hned zalétla očima zpátky k němu. Vypadala roztřeseně a velmi rozrušeně. "Prosím pojďte hned. Pane."
Harry se protáhl a neochotně si začal nazouvat boty.
"Ten stařík by si měl zvyknout, že si mě nemůže jen tak pro zábavu volat nahoru takhle pozdě. A rozhodně by neměl zapomínat, že se mu na to všechno můžu taky pěkně vykašlat a udělat si to po svém," brumlal si pro sebe Harry tak potichu, že Christie zaslechla jen pár slov.
"Pane," zvýšila dívka lehce hlas. Harry se na ni úsečně podíval; něco se určitě stalo. Snad ne jejím rodičům... Jejich - rodičům...
Vzal do ruky hůlku a kouzlem si zavázal tkaničky, aby se nezdržoval. Najednou spěchal, protože ho o to požádala jeho sestra.
Harry ve spěchu nevěřícně pohlédl na její záda před sebou a v hlavě mu to slovní spojení rezonovalo ještě notnou chvíli.
Jeho sestra.
Jeho sestra.
Jeho sestra Christie.



Příště přijde akce, a to hned pěkně divoká.Mrkající

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Samantha Samantha | 23. března 2015 v 15:07 | Reagovat

Aaaaa, to mi nedělej, tohle je tak nefér, potřebuju vědět jak to pokračuje :D Vážně dost dobře napsané. Líbí se mi Harryho uvažování nad tím, co se asi děje u něj doma a také to, jak přemýšlí, že by se odstěhovali z Anglie. Přijde mi to jako hodně dobrý nápad :) No každopádně se nemůžu dočkat pokračování!! :) Přeju hodně štěstí nejen při psaní ;) Měj se krásně!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama