Kapitola 7

29. června 2015 v 0:06 | Lily of the Valley |  Čtyři přání
No nebudu tu povídat o ruinách mého života, který se v posledním měsíci po všech stránkách posral.
Co je podstatné? Nová kapitola! Tak budu ráda, když zanecháte komentář, a přeji pěkný den.




Hlavou se mu honily divoké představy, muži v pláštích, hůlky sršící kouzla, Ginny, James Potter, Lily s krví ve vlasech. Nemohl se soustředit, nemohl si vzpomenou, co se vlastně přesně stalo, nechtěl. Chtěl se vrátit k Ginny a k jejich dítěti, protože teď bude táta, a ať jde do pekel, jestli se nepostará o své dítě. Ginny mu hrozně chyběla, měl pocit, jako by ji viděl přímo před sebou, prohlížela si ho něžnýma hnědýma očima a přejela mu rukou po tváři, něco zašeptala...
"... slyšíte mě?" proniklo k jeho uším. V tu chvíli si uvědomil, že doopravdy zírá na Ginny, a okamžitě ji chytil za ruku, která stále spočívala na jeho tváři.
"Zůstaneš tu?" zamumlal. Její dlaň tak příjemně chladila...
"U-určitě," zakoktala se Ginny. Opětovala jeho slabý stisk a usmála se na něj. "Nejspíš jste to tenkrát v té záplavě jmen nepostřehl, ale jmenuju se Ginny - tedy Ginevra, ale ani náhodou mi tak nezkoušejte říkat!"
"Ginny..." Harry cítil, že něco není úplně správně, ale zrovna v tu chvíli mu to bylo jedno. Byla s ním, to bylo vše, na čem záleželo.
Ginny beze slova zírala na toho potlučeného muže, který byl očividně sotva při vědomí, a uvažovala nad tím, kde už ho jen viděla - kromě schůzky Řádu, kde si ho pořádně neprohlédla. Něco v něm bylo zajímavé, zvláštní a známé. Když ji chytil za ruku, sevřelo se jí srdce a skoro by přísahala, že vynechalo úder; cítila se jako potrefená nanynka, ale bylo to tak. Líbil se jí.
"Ginny, pojď mi pomoct!" vytrhlo ji ze zasnění volání její mamky. Ta zrovna rovnala zlomenou nohu Siriusovi, který se netvářil zrovna nadšeně.
"Hlavně prosím, ať je to rovně," zabědoval. Nacházeli se v Doupěti, společně s několika dalšími zraněnými. U širokého stolu seděla Lily s hlavou v dlaních. Rána byla mělká, nezpůsobilo ji kouzlo, takže už se velmi rychle hojila, ale bylo jasné, že se jí nevyhne pár dní migrény. Když se podívala ke gauči, kde ležel nový profesor obrany proti černé magii, ruku volně propletenou s Ginnyinou, musela se pousmát. Že by tu něco začínalo?
"Já ti pomůžu," ztěžka se zvedla ze židle. Molly se ji už snažila zadržet, ale Lily předem zavrtěla hlavou. "Jameson je vážně zraněný, někdo by ho měl hlídat, Sirius si jen zlomil nohu."
"Jaký jen?" zabručel uraženě Sirius.
"Vážně nevypadá moc dobře, už aby tu byla Poppy," začala Molly ustaraně. "Jen jsem zastavila krvácení, ale nevím, co s ním je dalšího."
"Jo, nevypadalo to vůbec dobře," Sirius se opřel do vybledlého čalounění lenošky a pokusil se nemyslet na zlomenou kost. "Vlastně potom, co ho Snape trefil, jsem myslel, že je okamžitě po něm." Prohodil to klidně - jako obvykle, ale když si vzpomněl, jak zíral na zkrvaveného znovunalezeného kmotřence, jehož prořízla kletba prakticky od hlavy až k patě... Opravdu si myslel, že jim tam umře, a na zlomek vteřiny byl rozhodnutý, že to Jamesovi poví; mezitím, než ho Harry oslovil si to ještě stihl desetkrát rozmyslet. Ale to bezdeché oslovení otce ho naprosto oněmnělo.
Když se na něj podíval teď, vypadal, že to zvládne. Byl sice bílý, ale dostal lektvar na doplnění krve, a Molly se postarala o to, aby další neztrácel. Zároveň ale viděl, že není zrovna při smyslech. Držel za ruku malou Weasleyovou a oči mu těkaly ze strany na stranu.
Myšlenky mu přerušila silná bolest v holeni, když se kost srovnala, až zaskučel jak zraněný pes. Molly s Lily se na něj omluvně podívaly, ale nic neřekly. Bohužel na takovéto zákroky už byli všichni až moc dobře zvyklí.
"Vy se znáte?" zeptala se Lily náhle Ginny a pokynula směrem k Harrymu. Ginny zčervenala.
"Ne, ale poprosil mě, jestli bych tu nemohla zůstat..." řekla tiše.
Pokojem se rozhostilo ticho.
"Viděl jsem ho, a vypadal jinak než u nás, vážně, vážně zlý," promluvil náhle Harry, jasně a důrazně. Jeho oči se ustálily na Ginny a nehnuly se od ní, stejně tak jeho stisk zesílil. "Víš, nikdy jsem neviděl jeho auru, než zemřel, ale rozhodně nemohla být takováhle, vždyť ji miloval," pokračoval volně dál.
Sirius cítil, že to musí nějak přerušit, jinak začne mluvil o dalších věcech a mohl by se nechtěně prozradit. Nenapadlo ho nic lepšího, než vstát a pokusit se někam dojít; stačilo jen došlápnout na zlomenou nohu a už se se skučením přiblížila podlaha - nebo tak nějak.
"Siriusi, ty jsi se úplně zbláznil!" Tentokrát Sirius v tichosti s Molly souhlasil. Účel to ale splnilo, obě ženy se soustředily jen na něj. Ginny ale napjatě sledovala Harryho.
Ten měl najednou pocit, jakoby se zrovna probudil. Díval se na Ginny a na zahradě štěkal pes a snad by dneska mohl udělat palačinky on...
"Ahoj, krásko," pozdravil ji. Ginny se na něj zmateně podívala. Děje se něco? Možná že je na něj zase naštvaná... Ale to by ho nedržela za ruku, ne?
"Ahoj?" odpověděla tiše. Co to s ní je? Chtěl ji chytit i za druhou ruku, ale přišlo mu, že má obě dvě hrozně těžké. Možná že si na nich leží?
"Bolí mě hlava." pronesl a z ničeho nic znovu omdlel.


Další probuzení už bylo podstatně pohodlnější. Nezdál se mu žádný sen, cítil se pěkně odpočatý, jakoby prospal celou noc, což se mu už dlouho nepodařilo. Otevřel oči a zaregistroval bílé stěny, bílé závěsy, bílé dveře, bílou postel, bílé povlečení... A v rámci jeho nově nabytého fungujícího mozku mu došlo, že je v nemocnici nebo na jakési ošetřovně. Po pár vteřinách si uvědomil své okolí a musel názor poupravit - ačkoliv bradavickou ošetřovnu už léta neviděl, na své pobyty v ní nikdy nezapomněl.
Cítil, že je někdo další v pokoji. Rozhlédl se po postelích a naproti sobě uviděl schoulenou postavičku, která se očividně rozhodla, že vyspat se na nemocniční posteli je nejlepší nápad.
Vlastně musel uznat, že tak špatně to neznělo ani jemu...


Když se probudil potřetí, byla už noc. Tentokrát se cítil opravdu dobře, a tak se rozhodl se posadit. Nic ho nebolelo, nebo alespoň bolest držel v řádných mezích, takže se rozhodl postavit na nohy.
Ne, že by se mu to někdy vyplatilo, prostě to musel zkusit. Nohy byly v pořádku, ale při pokusu se narovnat se mu napjala kůže od ramene ke kyčli a měl pocit, jako by se tam popálil.
Raději se znovu posadil a konečně zaregistroval, že na protější posteli už nikdo nespí; naopak tam se zkříženýma nohama i rukama sedí známá silueta.
"Ahoj," usmál se na Ginny.
"To nebyl nejlepší nápad," pronesla nespokojeně.
"Někdy se musí vyzkoušet i ty horší."
"Vypadá to, že vás takové věci očividně těší." poznamenala sarkasticky.
"Ale to ne... Spíš se mi tak nějak stávají," pousmál se Harry. "Kolik je hodin?"
"Bude k půlnoci... tři dny poté, co byl napaden Godrikův důl."
Harry si ztěžka povzdechl. Tak se alespoň konečně mohl pořádně prospat.
Ginny vstala z postele a přešla až k němu. Něžně mu pootočila hlavu a prohlédla si ránu. Potěšilo ji, že už žádnou nenašla, Madame Pomfreyová ji vyléčila velmi rychle. Harry cítil její elektrizující dotyky na tváři a jen silou vůle nepoložil hlavu do její dlaně.
"Nebolí vás hlava? Nepotřebujete něco?" stáhla ruku zpátky a zkoumavě se na něj podívala. Harry jen zavrtěl hlavou.
"Zažil jsem horší," najednou se mu chtělo zase spát. Položil se znovu na postel a usmál se na Ginny nad sebe.
"Dobrou noc," popřál jí tiše. Ginny zaváhala, pak vzala jeho ruku do své a zašeptala do ticha:
"Dobrou noc."


Ráno mu už bylo úplně dobře. Byl si vědom toho, že opustit ošetřovnu bez vědomí Madame je hrdelní zločin, tak se pouze převlékl a při té příležitosti si prohlédl nepěknou jizvu táhnoucí se přes celé jeho tělo. Už téměř nebolela, při doteku ji necítil vůbec, při pohybu jen lehce táhla, jak se kůže odmítala pohybovat. Po tolikáté si uvědomoval, jaké mají kouzelníci štěstí, že podobnými zraněními trpí jen pár hodin, dnů. Místo, kde se jeho hlava setkala se zdí, by nikdo nerozeznal; on sám netušil, kde to vlastně bylo.
Vzato kolem a kolem mu bylo dobře. S neurčitým pocitem si uvědomoval, že oslovil Jamese jako otce. Bylo to docela zvláštní, ale poté, co mu celý život lidé kolem referovali o rodičích jako o Jamesovi a Lily, nebyl schopný si je pojmenovat ve své hlavě jinak. Občas možná Sirius prohlásil cosi o tátovi, ale to bylo celé.
A teď, když ho tam nazval, se necítil nejlíp. Pro Jamese mohl klidně blouznit, nemyslel si, že by musel něco vysvětlovat. Ne, problém byl jinde. Ačkoliv byl už dávno dospělý, poprvé oslovil svého otce, a - líbilo se mu to. Zatoužil po tom to celé ze sebe vysypat, ačkoliv byl ještě den předtím rozhodnutý, že je to hrozně špatný nápad.
Ještě než přišla zdravotnice, vkradla se dovnitř Lily. Tichounce za sebou zavřela dveře, a když se otočila a zjistila, že její cíl je vzhůru a na nohou, leknutím vypískla.
"Dobré ráno," Harry se musel přemáhat, aby se nezasmál.
"Dobré," už uklidněná přikývla. Na okamžik se odmlčela a Harry si vtiskl ruce do kapes džín. Zvědavě pozoroval svou matku. Ta projevovala všechny známky nervozity, hrála si s vlasy, kousala se do rtu a nedívala se mu do očí.
"Děje se něco?" zeptal se jí.
"Ne, přišla jsem vám poděkovat. Kdybyste mě nedal přenášedlo, nebyla bych schopná se přemístit, nebyla jsem zrovna při smyslech." Konečně zabrousila pohledem k jeho očím, a Harry si uvědomil, že mají opravdu totožné - a to nejen barvou, ale i tvarem.
"V pořádku," mávl nad tím rukou. "Hlava tě-vás nebolí?" Okamžitě se zastyděl za tykání. Lily se ale zasmála a nevěřícně pokývala hlavou.
"Vás téměř rozpůlí, a ptáte se mě na ťuknutí do hlavy?" na rtech jí zůstal mírný úsměv. "Připomínáte mi Jamese." Harry okamžitě zvážněl a zatvrdil se. Žádné připomínání, ne dokud se on sám nerozhodne, co bude nejlepší. "Ale ještě k tomu... Pokud vám to nebude vadit, můžeme si tykat," natáhla k němu ruku. Harry ji stále bez jakéhokoliv výrazu potřásl a přikývl.
"Děkuji."
"Nevím, jak na to jsi časově, ale ráda bych tě pozvala k nám na večeři, kdykoliv se ti to bude hodit, odvděčit se," široce se na něj usmála. Harry se vyděsil a měl pocit, jako by mu někdo nalil do žaludku ledovou vodu. Večeře s rodiči? Beze slova na ni zíral a viděl, jak její úsměv ztrácí na intenzitě, když neodpovídal. Musí si o něm myslet, že to chce odmítnout. Musí odpovědět.
To znamená otevřít pusu a říct pár slov.
Hrozně náročné.
"Jjj-ano," vykoktal. "Tedy, rád přijdu, mám často spoustu, času spoustu," odkašlal si a cítil, jak červená. Kde je jeho ledový klid? Tenhle svět je obrácený naruby!
Lily na něj stále zírala s výrazem naprostého údivu. Ve vteřince ale pokývla a s úsměvem mu oznámila, že ho bude ještě dnes čekat.
Harry ji ani nezvládl odpovědět na rozloučení a už byla pryč.

Omráčeně se posadil na postel. Večeře s rodiči.


Co bude příště? Řekne Harry, kým je, nebo zůstane jen novým známým? Bude si vůbec s rodiči rozumět? Nebo se stane něco úplně jiného?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomkoB TomkoB | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 9:27 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama